Indové
Indové, v Surinamu často označovaní jako Hindustánci (Hindus). V roce 1863 bylo na území tehdejší Nizozemské Guyany zrušeno otroctví. Vláda, která se obávala, že černoši opustí práci okamžitě, jak k tomu dostanou příležitost (což se také posléze často stávalo), začala aktivně vyhledávat nové zdroje pracovních sil. V desetiletí do roku 1873 zůstali bývalí otroci pod dozorem a měli nadále faktickou pracovní povinnost, zároveň byl připravován transport smluvních dělníků najímaných především v indické Kalkatě (většina jich pocházela z Uttarpradéše). První loď s Indy dorazila do Paramariba až na samém konci přechodného období – v roce 1873. Do roku 1916 jich bylo do země dovezeno v 64 transportech na 34 000. Noví přistěhovalci měli povinnost sloužit 5 let na plantážích, poté se mohli vrátit domů (zhruba 1/3 dělníků této možnosti využila). Těm, co se rozhodli zůstat, byly přiděleny 2 hektary půdy a poskytnuta půjčka na vybudování vlastní farmy. V roce 1927 získali Indové právo na občanství.
Indická jména
Indická jména - když byli Indové přiváženi do Surinamu, byli všichni povinně registrováni. Protože většina z nich měla pouze jedno jméno, bylo příjmení nahrazeno kódem – např. Boedhoe 357/H (Boedhoe je jméno, H značí rok příjezdu (A=1872, B=1873 …), číslo pořadí v daném roce, v našem případě tedy 357. registrovaný v roce 1879). Od roku 1916 si Indové mohli zvolit klasické příjmení, většina z nich této možnosti ale nevyužila. V roce 1950 se příjmení stalo pro Indy povinným, bylo vytvářeno podle těchto pravidel: u mužů se registrované jméno stalo příjmením a registrované jméno otce jménem, u žen naopak registrované jméno zůstalo jménem a jméno otce se stalo příjmením (př. děti pana Somaroe Boedhoe (syn) a Somaria (dcery), se po reformě jmenovaly Somaroe Boedhoe a Somaria Somaroe(ová))
Kreolská jména
Kreolská jména – černí otroci v Surinamu neměli příjmení, ale jen jména. Ta jim dával jejich majitel a mnohdy byla dosti netradiční (uplatňovala se i africká a muslimská). Často vlastník na dotaz matky, jaké dává jejímu dítěti jméno, odpověděl jen „Mi no sabi“ (nevím, je mi to jedno), z čehož vzniklo jméno Minosabi. Otroci, kteří získali svobodu, si do roku 1832 psali před jméno „de vrije“ (svobodný / –á, např. „de vrije Carolina“). Od roku 1832 dostávali propuštění otroci příjmení, přitom se dbalo, aby se neshodovalo s příjmením žádné bělošské rodiny žijící v Surinamu. Zrušení otroctví v roce 1863 znamenalo, že úředníci museli vymyslet na 10 000 příjmení. Některé výtvory z této doby jsou skutečně dosti zvláštní – např. skupina příjmení, vzniklá přepsáním exitujících příjmení nebo geografických názvů odzadu (např. Madretsma).
Javánci
Javánci byli do Surinamu dováženi za podobných podmínek jako Indové v letech 1890 – 1939. Z 33 000 odvezených smluvních dělníků se asi 8 000 vrátilo po vypršení kontraktu na Jávu. Když se v roce 1949 stala Jáva součástí nezávislé Indonésie, byla dána javánským usedlíkům v Surinamu možnost zvolit si indonéské nebo nizozemské občanství. 75 % Javánců optovalo pro Indonésii. V roce 1954 proběhla částečná repatriace indonéských občanů, protože jim ale indonéská vláda nabídla pozemky na řídce zalidněné Sumatře a ne na vlastní Jávě, nebyl zájem příliš velký – zhruba tisícovka navrátilců vybudovala na Sumatře vesnici s příhodným názvem dessa Suriname.
Číňané
Číňané byli najímáni jako smluvní dělníci na práci na plantážích ještě v době před zrušením otroctví, v letech 1853 – 1874. Do Surinamu jich bylo v uvedeném období dovezeno asi 2500. Na rozdíl od následujících přistěhovaleckých vln nebylo podporováno jejich trvalé usídlení v kolonii, většina dělníků se po vypršení kontraktu vrátila domů (už proto, že prakticky neměli možnost uzavřít v Surinamu manželství – ženy tvořily jen pětinu této přistěhovalecké vlny). V dnešním Surinamu patří Číňané k jedné z méně početných, ale ekonomicky poměrně silných etnických skupin, jejich příslušníci se nápadně často vyskytují mezi lékaři, právníky a herci.
Indiáni
Indiáni – v Surinamu žije v malých komunitách asi 10 000 Indiánů. 90 % z nich nenavštěvovalo nikdy školu a žije mimo moderní civilizaci. Jejich politický i kulturní význam je v současnosti minimální a jsou jednoznačně sociálně nejmarginálnější skupinou v zemi. Paradoxně největší stopu zanechali v atlasech – všechny geografické názvy končící na –bo (tedy i název hlavního města) jsou indiánského původu. Největším kmenem jsou velmi mobilní Karibové.
Muslimové a problém směru k Mekce
Mezi muslimy patří většina Javánců a asi 1/5 Indů. Javánští muslimové jsou rozděleni na 2 směry: tradicionalisty a reformisty. Reformistický proud vznikl po roce 1920, kdy nově příchozí přistěhovalci z Jávy byli konfrontováni s poměrně vlažným vztahem k víře ze strany dřívějších přistěhovalců. Znechucení náboženští horlivci se odmítali účastnit obřadů tradicionalistů, vybudovali si vlastní mešitu a šířili autentičtější islám nejen mezi Javánci, ale navázali kontakty i s muslimskou části Indů. Jedním ze sporných bodů vztahů mezi tradicionalisty a reformisty je i směr k Mekce: pro tradicionalisty leží Mekka (stejně jako na Jávě) západně od Surinamu, pro reformisty naopak východně od této země.
Marooni
Marooni jsou potomci černých otroků, kteří uprchli do vnitrozemí během bouřlivých dějin Surinamu (např. po vpádu francouzských vojsk do země v roce 1712 se majitelé plantáží ukryli v Paramaribu a skoro všichni jejich otroci využili dočasné svobody k tomu, aby plantáže navždy opustili). Uprchlíci, z nichž se naprostá většina narodila ještě v Africe, vytvořili několik jazykově i kulturně odlišných svobodných kmenů, které svojí organizační strukturou jasně navazují na poměry vládnoucí v jejich africké domovině. Každý z kmenů je zcela nezávislý na ostatních maroonských kmenech i na nepočetných sousedních indiánských skupinách. (Endogamní) kmeny se člení na několik (exogamních) podkmenů zvaných lo, lo se dále dělí na matrilineární rodiny. Jazykem jsou různé formy kreolské angličtiny, naprostá většina Maroonů dodnes nepřijala křesťanství a zůstala věrná tradičním africkým náboženským představám. V čele kmenů stojí vlády a náčelníci (granman), kteří představují světské i duchovní vládce příslušníků kmene. V této podobě jakýchsi „afroamerických státečků“ se specifickou kulturou i politickou organizací přetrvaly moroonské kmeny dodnes pouze v Surinamu, v ostatních amerických státech, kde byly nezávislé černošské skupiny početné (Jamajka, Brazílie), byli Marooni po zrušení otroctví postupně asimilováni.
Asi 60 tisíc surinamských Maroonů se člení na 6 kmenů:
Saramacca (25 tis.) – v povodí stejnojmenné řeky, po vybudování přehrady Afobaka v letech 1958 – 1961 byla asi 1/3 jejich vesnic nacházejících se v zátopovém území přehrady přemístěna
Matawai (2,5 tis.) – v povodí řeky Saramacca poté, co vlastní Saramakové přesídlili hlouběji do pralesa
Kwinti (0,5 tis.) – dnes v povodí Coppename, oddělili se od kmene Matawai
Ndjuka (25 tis.) – v povodí řeky Marowijne (na hranici s Francouzskou Guyanou)
Paramacca (2 tis.) – na středním toku Marowijne
Aluku (2,5 tis.) – později přesídlili na území Francouzské Guyany