Paraguay

jazyky: guaraní (59,2 %, na venkově 82,7 %), španělština (35,7 %, ve městech 54,7 %) (oba úř.), ostatní 5,1 % (sčítání 2002)

národnosti: mestici 94 %, Indiáni 2 %, běloši 3 %

→ Většinu povrchu tvoří nížiny podél řek Paraguay a pohraniční Paraná. Na V zasahují výběžky Brazilské vysočiny, na S rovinaté Gran Chaco s ojedinělými stolovými horami. Převládají savany, na V též tropické lesy, na S suchá step až polopoušť.

→ původně osídlena indiány kmene Guaraní. 1524 příchod Španělů, 1811 vyhlášena nezávislá republika. 1900–54 proběhlo 30 státních převratů. 1932–35 válka o Gran Chaco s Bolívií; Paraguay získala 2/3 sporného území. 1954 převrat, nastolení diktatury. 1989 diktatura svržena; přechod k demokratickému systému. Mestici udržují určité indiánské tradice a jako dorozumívací jazyk používají guaraní.

→ Rozvojový zemědělský stát, v rámci Latinské Ameriky patří mezi středně rozvinuté. Zaměření na chov dobytka a těžbu dřeva. Orná půda 6 %, pastviny 55 %, lesy 32 %. V zemědělství (stát je v podstatě soběstačný) dominuje pastevní chov skotu a ovcí, dále chov prasat a koní. Rostlinná výroba se koncentruje do údolí řek Paraná a Paraguay, pěstuje se cukrová třtina, maniok, kukuřice, pšenice, yerba maté, sója, bavlna, citrusy. Těžba dřeva, zejm. kebračo. Průmysl potravinářský, textilní, dřevozpracující, kožedělný. Těžební průmysl je rozvinut slabě, přestože země má poměrně slušné zásoby rud. Zpracovatelský průmysl se soustřeďuje na vnitřní trh (konzervárny, mrazírny, textilnictví). Významný hydroenergetický potenciál (přehrady Itaipú, Yaciretá) Þ 99,8 % elektřiny z hydrocentrál, 9/10 vyrobené energie vyváží (hlavně do Brazílie). Dopravní síť řídká, bez železnice; významná je doprava říční (přístavy Asunción, Encarnación). Vývoz: elektřina, bavlna (23 %), sója (31 %), řezivo, rostlinné oleje, Dovoz: dopravní prostředky, kovy, chemické výrobky

Itaipú

Itaipú (zpívající kámen/y) je přehrada a hydroelektrárna ležící na řece Paraná na hranicích Brazílie a Paraguaye. O její výstavbě se začalo reálně uvažovat po roce 1966, kdy se sešli ministři zahraničí obou států a 22. června 1966 podepsali „smlouvu o Iguazú“ předpokládající využití pohraničních řek pro energetické účely. Místo vhodné k výstavbě vodní elektrárny měla vytipovat společná brazilsko-paraguayská technická komise a bylo také vypsáno výběrové řízení na vytvoření plánů stavby, které vyhrály IECO (USA) a ELC (Itálie) posléze spojené v konsorciu. Na základě jejich plánů se pak mohla uskutečnit další schůzka představitelů obou států, která vyústila v podpis smlouvy o výstavbě přehrady (26. 4. 1973). V květnu následujícího roku pak byla založena společnost Itaipú Binacional , která řídila stavbu a v současnosti vodní elektrárnu provozuje. Vlastní výstavba začala v lednu 1975 pracemi na odklonění toku řeky Paraná z místa budoucí přehrady a skončila v roce 1982. Přehrada je dlouhá 170 km, široká 7 km (v nejširším místě 12 km) a maximální hloubka u hráze je 162 m. Velice zajímavá je její hráz, která se skládá z pěti různých částí s různou technologií výstavby (od sypané po betonovou gravitační). Maximální výška hráze je 196 m. Udává se, že dílo stálo 20 mld. USD a kvůli přehradě byly vystěhováno 4 miliony obyvatel.
Turbíny, generátory a ostatní vybavení elektrárny bylo postupně instalováno až do roku 1991. V roce 2004 a 2005 pak byly instalovány ještě dvě jednotky, elektrárna má nyní celkem 20 generátorů o instalovaném výkonu 14 000 MW. Turbíny pracují na více než 90 % a jsou proto schopny vyrobit až 93 400 GWh elektrické energie za rok (2002). Energie se distribuuje do Brazílie, kde tvoří 22 % (2002) celkové spotřeby, a do Paraguaye, kde tvoří až 95 % (2002) celkové spotřeby.

(zpracovala Lenka Gabrlíková, 2005, upraveno)

Jezuitská republika

„Jezuitská republika“ ( Las reducciones ): Založení jezuitského řádu roku 1588 bylo počátkem pozoruhodného ekonomického a vzdělávacího systému, který se nazýval "Las reducciones". Jezuitské kolonie se nacházely v provincii Itapúa, blízko města Encarnación. V roce 1609 se dva členové jezuitského řádu vydali na misijní cestu, která je přivedla z Asuncionu k jižní části řeky Paraná. Začátek mise byl založen na jednoduchém principu: Tupa mba´é - majetek bohů a Avá mba´é - majetek domorodců. Každá misijní osada byla postavena kolem širokého centrálního náměstí. Náměstí z jedné strany obklopoval kostel, škola, dílny, hřbitov a tzv. velký dům pro vdovy a sirotky. Na druhé straně byla umístěna obydlí domorodců. Každá mise byla vedena dvěma jezuity, kteří se nazývali Paí Tua - Hlava otce, a Paí miní - Mladší nebo také Malý otec. Zemědělské práce jako např. pěstování maté, cukrové třtiny a chov dobytka, byly určeny k základnímu zabezpečení obyvatel, část produkce byla určena královské koruně. Základním úkolem mise bylo vzdělávání domorodců a jejich obrácení na křesťanskou víru. Výuka, tj. čtení, psaní a základní matematika, probíhala v domorodém jazyce guaraní. První tištěná kniha byla vydána jezuity r. 1700 v Río de la Plata. Jezuitská éra, charakterizovaná stabilní ekonomikou, perfektní organizací a prosperujícími dílnami, skončila r. 1767 vyhnáním jezuitského řádu z paraguayského území. Ruiny jezuitských reducciones Jesus de Tavarangué (1685) a Santissima Trinidad de Paranà (1706) jsou na světového kulturního dědictví UNESCO . Kromě jezuitského a františkánského řádu působily na území dnešní Paraguaye i další řády, které se také věnovaly vzdělávání domorodců. Během tohoto období vznikla tzv. barokní škola guaraní, velmi podobná školám v Cuzco a Quito.

(zpracoval David Lanča, 2004, doplněno)