Panama

jazyky: španělština (úř.), kreolská angličtina (jihozápadní karibská) (14 %), většina obyvatelstva je bilingvní

národnosti: mestici 70 %, černoši a mulati 14 %, běloši 10 %, Indiáni 6 % (odhad ročenka CIA), podle sčítání 2000: Indiáni (población indígena) 10,0 % (tj. 285,2 tis., z toho Kuna 61,7 tis. (v comarca Kuna Yala tvoří 96,4 % obyvatel), Ngöbe 169,1. tis. (v comarca Ngöbe Buglé 91,6 %), Buglé 17,7 tis., Teribe 3,3 tis., Bokota 1,0 tis., Emberá 22,5 tis. (v comarca Emberá 76,2 %), Wounaan 6,9 tis., Bri bri 2,5 tis., nedeklarovali konkrétní komunitu 0,5 tis.)

→ stát leží v Panamské šíji, nejužší části Střední Ameriky (šířka 50 – 200 km). 1/2 plochy zaujímají nížiny, pobřeží Karibského moře i Tichého oceánu je lemováno množstvím malých ostrovů. Vlhké tropické podnebí. Asi 40 % území pokrývají vždyzelené vlhké tropické lesy, na sušším JZ savany.

→ 1501 přistáli Španělé. 1513 překročil V. N. de Balboa Panamskou šíji a došel k Tichému oceánu. 1821 Panama získala nezávislost a byla sjednocena s Kolumbií. 1903 byla se od Kolumbie odtrhla (díky USA, které se nemohly domluvit s Kolumbií na využití průplavu Þ podpořily samostatnost Panamy, za to získaly dohodu o neomezeném využívání průplavu). Politicky nepříliš stabilní stát, regulováno USA: 1989-90 vojenské obsazení Panamy, únos prezidenta a jeho odsouzení za pašování drog na 40 let, poté zrušena armáda. Není členem CACM.

→ Významnou složku HDP tvoří služby: provoz Panamského průplavu, bankovnictví, bezcelní zóna Colón (asi 1 000 firem), registrace lodí, provoz ropovodu (ropa tankery z Aljašky k šíji, ropovodem na druhé pobřeží a pak opět tankery k východním břehům USA). Orná půda 9 %, pastviny 20 %, lesy 44 %. Pěstuje se zejména cukrová třtina, banány, rýže, kukuřice, luštěniny, kakao, tabák. Chov skotu, prasat. Těžba dřeva (mahagon). Průmysl potravinářský, petrochemický, strojírenský, chemický. Dovoz dílů a kompletace výrobků. Významná námořní doprava (tzv. země levné vlajky; největší obchodní flotila na světě).

Panamský průplav

Panamský průplav - Délka průplavu je 81,6 kilometru. Šířka 150–305 metrů a průměrná hloubka dosahuje 13 metrů. Průplav má šest plavebních komor a jeho součástí je i umělé Gatúnské jezero (Lago de Gatún), ležící 26 m n.m. Lodě se tedy zvedají nebo sestupují o 26 metrů, až se dostanou na úroveň hladiny Tichého nebo Atlantského oceánu. Denní kapacita 48 lodí, doba proplutí 8–10 hodin. Každý den plují lodi jen v jednom směru (pravidelně se střídá). Šířka zdymadel značně limituje využitelnost průplavu, proplují jimi jen lodě do šířky 33 m Þ nemohou jej použít tankery. Celková zastaralost si žádá rekonstrukci. Přístavy Colón (u Atlantského oceánu) a Balboa (u Tichého oceánu). Panamský průplav je jednou z nejvýznamnějších vodních cest na světě, podstatně zkracuje lodní trasy kolem Ameriky. Ročně nyní proplouvá průplavem 13 až 14 000 lodí. Každý rok se jím převeze 190 milionů tun nákladu. Poplatky za proplutí představují ročně 470 milionů dolarů. Historie: První koncese na vybudování kanálu byla udělena Francouzům v roce 1878. Výstavba (podle původního plánu měl být průplav stejně jako Suez na úrovni moře) v letech 1881 – 89 však skončila neúspěchem: pracovní a klimatické podmínky byly velmi těžké, z celkových 45 000 mužů, kteří na výstavbě průplavu pracovali, 20 000 zemřelo. V roce 1889 francouzská společnost zbankrotovala. Na základě dohody s Panamou z roku 1903 pokračovaly ve stavbě USA. Za 40 milionů dolarů zakoupily zbývající francouzský majetek a stroje, pracovalo se ale podle nového projektu: v letech 1904 až 1914 byl vybudován průplav se zdymadly a přehradou: Část průplavu byla po otevření zasypána sesuvem, pravidelný provoz proto začal až v roce 1920. Už v roce 1904 bylo území podél Panamského průplavu (tzv. Panamské průplavové pásmo; 1 432 km2) pronajato USA; v roce bylo 1979 z větší části předáno Panamě, kontrola nad průplavem byla Panamě vrácena 19. 12. 1999. Od otevření v roce 1914 proplulo průplavem asi 819 000 lodí.

(zpracoval Radek Pavlíček)

Kuna Yala

Kuna Yala je jméno panamského autonomního území (comarca) osídleného domorodým indiánským kmenem Kuna. Název znamená v jejich jazyce “Země Kunů”. Kuna Yala má rozlohu 2393 km² a asi 33 tis. obyvatel (2000). Území tvoří úzký, ale téměř 400 km dlouhý pás východního karibského pobřeží Panamy a asi 360 ostrovů souostroví San Blas. Většina obyvatel žije na ostrovech (36 vesnic, na pobřeží jen 13). Dalších 19 kunských vesnic leží v autonomních územích Kuna de Madugandí a Kuna de Wargandí, malé vesničky jsou i v Kolumbii. Kunové si dokázali udržet značnou míru nezávislosti, přestože patřili mezi první Evropany “kontaktované” kmeny (už v roce 1502). Jejich území se “bílým” nikdy nepodařilo zcela ovládnout. Autonomní indiánské území vzniklo v důsledku povstání, které začalo 25. 2. 1925 útokem na stanoviště panamské policie zapojené do potlačování kunského kulturního i politického života na ostrovech Tupile a Ukupseni. Povstalci dlouho vyjednávali s panamskou vládou a dokonce i s delegaci USA, v roce 1930 bylo konečně uznáno zvláštní postavení Kunů v rámci Panamy a v roce 1938 bylo jejich území vyčleněno z provincií Panamá a Colón a organizováno jako autonomní Comarca de San Blas (název později změněn na Kuna Yala). Nejvyšším politickým orgánem území Kuna Yala je Kunský všeobecný kongres, který tvoří zástupci všech vesnic a schází se dvakrát ročně. Autonomie je velmi široká, na území dokonce nemají přístup ani panamské pobřežní hlídky (proto je občas zneužívají kolumbijští pašeráci drog). Ekonomika oblasti Kuna Yala je založena na zemědělství, lovu ryb a obchodu. Vyváží se hlavně kokosové ořechy, humři a tradiční rukodělné výrobky – zejména tzv. molas – pestrobarevné textilie.

Omar Efraín Torrijos Herrera

Omar Efraín Torrijos Herrera (* 13. 2. 1929 Santiago, provincie Veraguas, + 1. 8. 1981) byl panamský armádní důstojník a vojenský diktátor Panamy v období 1968–1981. Pocházel s učitelské rodiny. V roce 1952 vstoupil do panamské armády, Národní gardy (Guardia Nacional) a po povýšení na kapitána (1956) absolvoval studium na americké armádní škole v Panamě (US Army School of the Americas). V roce 1968, už v hodnosti plukovníka, vedl společně s plukovníkem Borisem Martínezem úspěšný převrat proti prezidentovi Arnulfovi Ariasovi. Během následujícího boje o moc vypudil Martíneze do exilu, prohlásil se za brigádního generála a potlačil revoltu v armádě. Svou autoritářskou vládu upevnil také pacifikací mimoarmádní opozice (perzekuce vůdců studentských hnutí a odborů, rozpuštění politických stran a parlamentu, zákaz nezávislých médií), mnoho oponentů bylo uvězněno, vyhnáno nebo dokonce zabito. V roce 1972 zorganizoval volby Ústavodárného shromáždění, ve kterých díky rozsáhlým manipulacím uspěl jen jediný opoziční kandidát. Nově přijatá ústava následně „legalizovala“ Torrijosovu absolutní civilní i vojenskou moc.
Torrijos byl vlastně prvním panamským lídrem, který vzešel z většinové populace Panamy: většinou chudých španělsky mluvících míšenců. Do té doby dominovala ekonomickému a politickému životu Panamy převážně bělošská anglofonní společenská elita označovaná někdy jako rabiblancos. Ke zlepšení postavení chudých vrstev měly vést rozsáhlé Torrijosovy sociální a ekonomické reformy, které ale měly díky obrovské korupci a nepotismu jen omezený efekt. Navíc byly reformy financovány půjčkami ze zahraničí a posunuly Panamu mezi země s nejvyšší veřejnou zadlužeností. Největším Torrijosovým politickým úspěchem je bezesporu vyjednání nové smlouvy s USA o panamském průplavu (podepsána 7. 9. 1977). Smlouva přiznávala Panamcům formální suverenitu v průplavovém pásmu a zajistila jim postupné předání kontroly nad průplavem do 31. prosince 1999.
V roce 1981 zahynul Torrijos při letecké havárii, okolnosti jeho smrti jsou stále nejasné, objevují se např. spekulace, že byl zavražděn. Jeho syn – Martín Erasto Torrijos Espino – byl 2. května 2004 zvolen jako kandidát Demokratické revoluční strany prezidentem, úřad převzal 1. 9. 2004.

(zpracoval Filip Jung, 2005)