Montserrat

jazyky: angličtina (úř.)

národnosti: černoši, běloši

→ Montserrat vstoupil do OECS a plánoval úplnou nezávislost, ovšem v červnu 1995 započala sopečná aktivita, ničivá erupce 1997 vyhnala z ostrova 2/3 populace, proces osamostatňování přerušen. Od 1998 se obyvatelé vracejí zpět (proto neobyčejně vysoké kladné saldo migrace), prostor vhodný k novému obydlení je ale omezený.

→ Překládka narkotik na cestě z Jižní Ameriky do USA a Evropy.

Závětrné ostrovy

Závětrné ostrovy (Leeward Islands) jsou součástí ostrovního oblouku Malých Antil. Tvoří řetězec ostrovů a ostrůvků, který se táhne od Portorika (součást Velkých Antil) po Martinik (součást Návětrných ostrovů (Windward Islands)). Mezi Závětrné ostrovy patří: Americké Panenské ostrovy, Britské Panenské ostrovy, Anguilla, Nizozemské Antily (Svatý Martin, Saba, Svatý Eustach), Antigua a Barbuda, Svatý Kryštof a Nevis, Montserrat, Guadeloupe a Dominika. Celé Antily mají rozmanitou geologickou stavbu. Zatímco Velké Antily (hlavně Kuba, Jamajka, Portoriko a ostrov Hispaniola) jsou původu kontinentálního, pak Malé Antily tvoří vyzdvižená část oceánské kůry. Setkáme se na nich jak s intenzivní sopečnou činností, tak i s korálovými útvary. Všechny Závětrné ostrovy se rozprostírají na karibské litosférické desce. Ostrovy vznikly na pozadí oblasti subdukce, podél níž se kůra Atlantského oceánu zasunuje pod karibskou desku. Tento pohyb se uskutečňuje západním směrem; posun probíhá podél dvou zlomových oblastí, severní a jižní. Důsledkem tohoto geologického pochodu je endogenní dynamika, především vulkanická činnost a také zemětřesení. Příkladem může být erupce sopky Soufriére Hills v roce 1995, která téměř vylidnila ostrov Montserrat. Severní zlomovou oblast vytváří Portorický příkop. Tento hluboký oceánský příkop představuje vlastní zónu subdukce, místo konvergence litosférických desek. Jeho nejnižší bod, Milwaukee, dosahuje hloubky 8 648 metrů. Název této plošiny na dně příkopu je odvozen od stejnojmenného křižníku (USS Milwaukee CL-5), jehož posádka toto místo 14. února 1939 změřila.

(zpracoval Filip Kolbábek, 2006)

Rozdělení Malých Antil

Rozdělení Malých Antil na Závětrné a Návětrné ostrovy je značně nepřehledné. Vymezení z předchozího článku vychází z britské a americké literatury, která považuje za hranici mezi oběma skupinami pomyslnou čáru mezi Dominikou a Martinikem. Označení „návětrný“ a „závětrný“ nemá v tomto případě prakticky žádné geografické opodstatnění, vyplývá z historického a dopravního hlediska: lodě evropských mořeplavců byly severovýchodním pasátem, vanoucím přes Atlantik, zanášeny k jižní části oblouku Malých Antil, do stejných míst také směřovaly otrokářské lodě z oblasti Guinejského zálivu. Z dopravního hlediska tedy byly Návětrné ostrovy pro plachetnice lépe dostupné než severozápadní („závětrná“) část ostrovního oblouku. V tomto smyslu byly pojmenovány i koloniální státní útvary Britské Závětrné ostrovy (do roku 1956 – územní rozsah zde ) a Britské Návětrné ostrovy (do roku 1956 – územní rozsah zde ).
Zcela jiné pojetí hranice mezi Návětrnými a Závětrnými ostrovy mají ostatní evropské „koloniální“ národy: nizozemské Bowenwindse Eilanden / Eilanden boven de wind, španělské Islas de Borlovento a francouzské Îles au Vent, tj. Návětrné ostrovy, zahrnují celý ostrovní oblouk mezi Portorikem a Trinidadem, zatímco pojem Závětrné ostrovy (holandsky Benedenwindse Einseln, španělsky Islas de Sotavento, francouzsky Îles sous le Vent) je vyhrazen pro ostrovy lemující pobřeží Venezuely.
Paradoxní je postavení malých nizozemských ostrovů v Severních Antilách (tzv. SSS ostrovy: Saba, Svatý Martin a Svatý Eustach): jejich převážně anglofonní obyvatelé jsou v souladu s nizozemskou tradicí přesvědčeni, že žijí na Windward Island, zatímco okolní shodně anglofonní ostrovy se hlásí vzhledem ke své „britské“ zkušenosti k Leeward Islands.

(mírně inspirováno referátem Filipa Kolbábka, 2006)

Soufrière Hills

Jedná se o pravděpodobně nejvíce monitorovaný stratovulkán na světě. Nachází se v jižní části ostrova a je jedním ze tří zdejších vulkanických center, dalšími jsou Centre Hills uprostřed a Silver hills na severu ostrova. Dne 18. července roku 1995 se po takřka čtyřistaleté odmlce tato 915 m (údaj je díky intenzivní aktivitě spíše orientační) vysoká dominanta ostrova Montserrat mohutnou detonací razantně připomněla. Exploze sopky rozmetala do cca 15 km širokého okolí množství pyroklastického materiálu, což způsobilo koordinovanou evakuaci dvou třetin obyvatel ostrova z přibližně 11 000 zdejších sídel. Staronová aktivita vulkánu znamenala apokalypsu pro správní středisko Plymouth, které bylo v průběhu následujících týdnů zasypáno několikametrovou vrstvou spadu. O necelé dva roky později 25. června 1997 otřásla vulkánem nová exploze, následovaná výronem magmatu. Proud tekoucí lávy doslova rozleptal v cestě stojící kopec a masa vzniklých mur zalila hlavní město ostrova Plymouth a okolní vesnice. Pro zbudování nových administrativních objektů bylo vybráno v od vulkánu vzdálenější a tudíž relativně bezpečnější severní části ostrova Brades Estate, jenž začalo dočasně plnit funkci správního centra britské dependence Montserrat. Exploze sopky v roce 1997 stála život devatenácti místních obyvatel, odmítajících nabízenou evakuaci z ostrova, došlo k výraznému zásahu do cestovního ruchu a zemědělství, dvou nejvýznamnějších sektorů místní ekonomiky. Intenzivní aktivita vulkánu, patrná i v současnosti, má za následek rozdělení ostrova na tři části: severní osídlenou část (safety zone), vstupní zónu (day time entry zone) na východě a uzavřenou střeženou jižní část ostrova (exclusion zone), kde platí zákaz vstupu a pohybovat se zde mohou pouze vědci z vulkanologické observatoře Montserrat Volcano Observatory.