Kokainovník Kokainovník pravý (Erythroxylon coca) zřejmě vyšlechtili a pěstovali příslušníci národa Čibčů, kteří žili na náhorní rovině ve střední Kolumbii a tvořili jednu z nejvyspělejších předkolumbovských kultur. Čibčové byli dobří zemědělci a obchodovali s listy koky s okolními kmeny. Ještě v 16. století, kdy přišli do Kolumbie Španělé, žilo v této oblasti asi milion Čibčů, jejich malé státečky se ale podařilo Evropanům celkem bez problémů dobýt. Rostlinu znali i Inkové, kteří se s ní pravděpodobně seznámili až během svých výbojů. Koku uctívali jako posvátnou rostlinu, dar bohů, který jim dodával sílu, utišoval hlad a pomáhal jim zapomenout na všechno strádání, které prožívali.
Kokainovník pravý pochází pravděpodobně z vlhkých pralesů na východních svazích bolívijských a peruánských And. I když největším producentem kokových listů je Jižní Amerika (Kolumbie, Peru, Bolívie a severozápadní Brazílie), pěstuje se omezeně i na Jávě, Srí Lance a v Austrálii. Druhý nejdůležitější druh je kokainovník kolumbijský (Erythroxylum novogranatense) původem z Kolumbie, ze kterého se také vyrábí kokain. Pěstuje se v Jižní Americe ve větší oblasti než kokainovník pravý (až do severní Argentiny) a místy i v Indii a Indonésii. Ve střední a jižní Africe roste další druh Erythroxylum emarginatum, v Brazílii Erythroxylum deciduum, poskytující barvivo ze stonku, z Jamajky pochází Erythroxylum areolatum s trvanlivým červenavým dřevem. Plantáže koky - cocales, se nejčastěji zakládají na vyklučených lesních mýtinách. Osivo se získává z plodů alespoň tříletých rostlin. Koka kvete v srpnu, dužnina jejího plodu se nechá zplesnivět až ztmavne a propláchnutá zrna se pak uloží do tmy a chladu, dokud se za 30–40 dní neobjeví klíčky. Od prosince do února, tj. v období dešťů, se zakládají v kypré půdě školky, kde se ze semen nebo z řízků pěstují nové rostliny koky. Osetá plocha se pokryje vrstvou větévek a když koka vyklíčí, z větévek se metr nad zemí udělá stříška, aby mladé rostliny byly chráněny před sluncem. Na plantáž se rostliny přesazují po dosažení výšky 20–35 cm. Plantáže jsou terasovité – huachos – jednotlivé stupně terasy jsou vysoké 40 cm a široké 80 cm a dlouhé okolo 3,5 m. Do brázd mezi jednotlivými stupni se přesazují mladé rostliny. Záhony se musí průběžně plít a ne nutné sbírat či vykuřovat parazity (lakkatu – červ požírající kořeny, ulo – larva motýla, ožírá listy, chacca – velký mravenec, požírá listy). Hnojivo se nepoužívá, ale vždy po 4–5 letech se musí rostlinám seřezávat vršky. Při pečlivém ošetřování dává kokainovník již za rok a půl sklizeň prvních listů. Ve stáří tří let se listy trhají 3–4krát ročně. První sklizeň je před obdobím dešťů, tj. v září až listopadu, druhá sklizeň v období dešťů (prosinec až únor), třetí sklizeň od března do května, před obdobím sucha. Dospělá rostlina měří až 2 metry. Životnost plantáže je průměrně 20 let, podle oblasti kolísá mezi 6 a 60 lety. Výnos se pohybuje v závislosti na stáří rostlin, počasí, půdě atd. v rozmezí 800–2 500 kg listů/ha ročně. Natrhané listy se opatrně suší, neboť nesmí přeschnout, ani zčernat. Správně usušená rostlina má vůni podobnou naší komonici lékařské a dává zelený odvar mdlé, trávovité chuti. Delším skladováním droga pozbývá nejen vůni, ale i účinnost, proto koka určená pro výrobu kokainu se hned na plantážích zpracovává primitivním způsobem na pastu – kokainovou bázi, z té se pak v ilegálních laboratořích připravuje hydrochlorid kokainu. Na 1 kg kokainu je zapotřebí 100–170 kg listů. (zpracoval Lukáš Krejčí, 2005) Guatavita Guatavita ( Laguna de Guatavita ) je kruhové jezero tvarem odpovídající impaktnímu kráteru (jeho původ ale není jistý) v kolumbijském departementu Cundinamarca. Jezero je úzce spjato s legendou o Eldorádu . Po návratu Kryštofa Kolumba z Nového světa zchvátila Evropu zlatá horečka. Lodě neustále přivážely zlaté pruty z Ameriky a nejeden člověk byl zlákán za oceán. Když se dobyvatelé dostali do oblasti Bogoty, dostala jejich touha po zlatě nový impuls. V okolí jezera Guatavita žili Muiskové, kteří praktikovali při nástupu nového krále tradiční obřad Zlatého muže (španělsky El Dorado). Slavnost začínala brzo ráno, aby král a jeho doprovod mohl pozdravit boha Slunce. Lidé se shromáždili na břehu jezera a z rákosí vytvořili vor. Král byl svlečen, pomazán hlínou nebo pryskyřicí a na tělo mu byl nafoukán zlatý prášek. Spolu se 4 kmenovými náčelníky a dary pro boha Slunce nastoupil král na vor a odplul do středu jezera. Tam obětoval bohům různé zlaté předměty, které naházel je do jezera. Než vor odjel zpátky na pevninu, nový král se ponořil do vod jezera a zlatý prach ze sebe smyl. Španěly lákalo údajně nezměrné bohatství jezera a snažili se je vysušit. Při prvním pokusu v roce 1545 byl vysekán do vyvýšeniny obklopující kráter hluboký zářez a hladina jezera poklesla asi o 20 m. Několik zlatých předmětů sice bylo nalezeno, práce ale byly ukončeny, protože hodnota nálezů nepokryla ani náklady na práci. Neúspěch vedl k tomu, že poklad hledali na jiných místech v širokém prostoru celé severní poloviny Jižní Ameriky. Legenda žila už vlastním životem a ze Zlatého muže se stalo celé Zlaté město. Tato podoba legendy inspirovala řadu dobrodruhů k riskantním pokusům místo najít. Po roce 1799 se do pátrání zapojil dokonce i Alexandr von Humbolt, který pobýval v oblasti 18 měsíců a s pruskou pečlivostí vypočítal, že na dně jezera Guatavita se mohlo nacházet až 500 000 zlatých předmětů. Romantické zkazky nedaly spát mnoha lidem až do 20. století – do roku 1912 se datuje poslední vážný pokus o odvodnění jezera – skončil ale stejným nezdarem jako obdobný pokus v 16. století – nalezené předměty nepokryly ani náklady na zemní práce. (zpracovala Věra Lišková, 2005) Národní přírodní park Sierra Nevada de S Národní přírodní park Sierra Nevada de Santa Marta (Parque Nacional Natural Sierra Nevada de Santa Marta) má rozlohu asi 3800 km2. Park je dostupný po celý rok, ale jeho ubytovací možnosti nejsou nijak valné. Atrakcí jsou malebné indiánské vesničky. Park byl založen v roce 1964. Nejzajímavější jsou divoce rozeklané masivy Sierr dosahující vrcholů až přes 5000 m s příkrými svahy a táhnoucími se ve směru západ - východ. Horské oblasti parku jsou obklopeny hlubokými údolími, často pokrytými ledovci, s vysokohorskými jezery. Našli bychom zde velké množství druhů zvěře a rostlin typických pro zdejší oblast a klima. (zpracoval Petr Hanus, redukováno a jazykově upraveno) |
