vúdú Vúdú, voodoo – náboženství černošského obyvatelstva v karibské oblasti, zejména na Haiti. Směs afrického animizmu a katolické víry. Významná je víra v duchy či nižší božstva, která se zmocňují svých uctívačů. Součástí obřadů jsou tance v transu a oběti, rozšířena je magie. Údajně dokáží oživovat mrtvé (zombie) – trestní řád ale zombifikaci zakazuje. ostrov Tortuga Ostrov Tortuga (Île de la Tortue): Hispaniola sice byla už od roku 1492 španělskou kolonií, její západní pobřeží ale bylo prakticky neobydlené. Počátkem 17. století byla na nedalekém ostrově Tortuga založena osada francouzských pirátů a francouzští osadníci se začali usazovat i na vlastní Hispaniole. Osadníci zakládali drobné farmy a vítaným zdrojem potravy pro ně byla i velká stáda zdivočelého dobytka. Protože sušili a udili maso ulovených zvířat indiánským způsobem zvaným bukanování, začalo s jim říkat bukanýři . Bukanýři úzce spolupracovali s vlastními piráty – flibustýry, kteří přepadávali španělské lodě. Za podíl z kořisti jim bukanýři dodávali potraviny a v případě potřeby jim poskytovali úkryt. Navzdory stálým bojům se Španěly a Angličany se už bukanýři ze svých osad nedali vytlačit a stali se základem francouzské kolonie na západní Hispaniole vyhlášené v roce 1660 původně pod názvem Ostrov Tortuga a pobřeží Saint-Domingue (Île de la Tortu et côte Saint-Domingue). Španělsko akceptovalo francouzskou přítomnost na ostrově rijswijským mírem v roce 1697. cukřenka FrancieBývalá cukřenka Francie: růst poptávky po cukru v Evropě vedl na přelomu 17. a 18. století k výraznému přeorientování hospodářství francouzské kolonie Saint-Domingue (dnešní Haiti) na plantážní pěstování cukrové třtiny a výrobu cukru. Těsně před velkou francouzskou revolucí byla kolonie největším světovým producentem cukru (měla 789 cukrovarů) a podílela se na francouzském obchodu minimálně z jedné čtvrtiny (některé zdroje uvádějí i 2/3). Během války za nezávislost se plantážní pěstování cukrové třtiny zhroutilo a centrum produkce cukru se přesunulo na Kubu. struktura obyvatel v roce 1789Struktura obyvatel v roce 1789 v předvečer velké francouzské revoluce bylo obyvatelstvo kolonie tvořeno několika přísně segregovanými skupinami. Privilegované postavení mělo zhruba 40 000 bělochů. Vlastníci plantáží se označovali jako „velcí běloši“ (grands blancs), řemeslníci a drobní živnostníci byli označováni jako „malí běloši“ (petits blancs). Asi 30 000 lidí patřilo do skupiny svobodných „barevných“, z nichž podstatnou část tvořili potomci velkých bělochů a černých otrokyň. Přestože mnohdy bohatstvím i vzděláním převyšovali své bílé spoluobčany (vlastnili asi 1/3 půdy a ¼ otroků), byli a území kolonie (na rozdíl od kontinentální Francie) vystaveni silné rasové diskriminaci (vč. oddělených hřbitovů a popravišť). Naprosto bezprávnou skupinou obyvatel byli černí otroci, jejich pracovní síla ale byla klíčová pro ekonomickou prosperitu kolonie. Na území Saint-Domingue jich žilo asi 450 000 – během francouzské vlády jich bylo zavlečeno na ostrov přes milion, transporty z Afriky ale podstatě jen doplňovaly ztráty způsobené enormní úmrtností. Velká francouzská revoluce Velká francouzská revoluce a nezávislost Haiti vlivy velké francouzské revoluce se na ostrově projevovaly s určitým zpožděním a modifikacemi, v podstatě vedly ve vleklou a mimořádně krvavou občanskou válku mezi jednotlivými skupinami obyvatelstva, které navíc uzavíraly různá strategická spojenectví mezi sebou navzájem, s různými poltickými stranami ve Francii i se Španěly a Angličany snažícími se využít situace k obsazení nebo alespoň oslabení kolonie. V počátečním období byla dominující snaha malých a velkých bělochů zrušit obchodní monopol mateřské země a snaha zabránit uznání občanských práv mulatů a černochů, v druhé fázi se spojili mulati a černoši ve společném boji za odstranění diskriminace, později vzniklo spojenectví mulatů a velkých bělochů, kteří se obávali, že emancipace otroků povede ke ztrátě jejich ekonomických pozic, vzbouření otroci se přidali na stranu Španělska, po zrušení otroctví ve Francii se část z nich přidala na stranu republiky a bojovala za Franci proti bělochům, kteří se v mezidobí spojili proti své mateřské zemi s Angličany – atd. Vliv Francie na dění v kolonii byl vzhledem k jejím vnitropolitickým problémům značně omezený, teprve po nástupu Napoleona k moci bylo v roce 1801 rozhodnuto obnovit v koloniích francouzskou suverenitu. Vylodění 22 000 francouzských vojáků na Hispaniole v únoru 1802 vyústilo v povstání černochů a mulatů. Francouzské vojsko, které po přechodných úspěších zdecimovala žlutá zimnice a útoky povstalců, v listopadu 1803 kapitulovalo (vedle ruského tažení největší Napoleonova porážka – francouzské ztráty se vyšplhaly na 40 000 mrtvých a raněných). 1. 1. 1804 vyhlásili vůdci vzbouřenců v Gonaïves nezávislost kolonie, nový stát dostal na památku indiánských praobyvatel původní jméno Haiti. Francie akceptovala tuto skutečnost až ve 20. letech 19. století za odškodné 150 milionů franků (v roce 1838 sníženo na 60 milionů). Splácením dluhu byl nový stát ztížen celé století. (podle Buch H. Ch.: Nezávislost San Dominga.Panorama, Praha 1981) Prohlášení nezávislosti Prohlášení nezávislosti odráží nálady obyvatelstva po mimořádně krvavé válce s Francouzi. Místo očekávaných vzletných frází začíná poněkud naturalisticky slovy: „Abychom toto prohlášení naší nezávislosti mohli napsat, potřebovali jsme kůži bílého muže jako pergamen, jeho lebku jako kalamář, jeho krev jako inkoust a jeho bajonet jako pero“ (podle Stingl, M.: Černí bohové Ameriky. Kapitoly o kultuře a dějinách Afroameričanů Latinské Ameriky a karibské oblasti. Praha, Nakladatelství Svoboda, 1992. s. 68 - 69). Henri Christophe / Jindřich I. Henri Christophe / Jindřich I. (* 1767 ostrov Grenada v Malých Antilách, + 8. 10. 1820 Cap-Haïtien), byl jedním z čelných představitelů haitského národněosvobozeneckého boje. Na St.-Domingue přijel jako dítě a vyučil se kuchařem. Zúčastnil se severoamerické války na nezávislost a byl propuštěn z otroctví (nebo byl od narození svobodný). V roce 1794 vstoupil jako důstojník do Toussaint-Louverturovy armády. V únoru 1802 řídil obranu Cap Français před francouzským invazním vojskem. Po vítězství nad Francouzi ho Dessalines jmenoval vrchním velitelem haitské armády. 17. února 1807 byl prohlášen prezidentem severní části ostrova, ve které od 28. 3. 1811 vládl jako král Jindřich I. Byl dobrým organizátorem (vytváření sítě škol pro děti nedávných otroků, alespoň částečné zachování pěstování cukrové třtiny na vývoz), na druhé straně ale trpěl téměř groteskním gigantismem, který se odrážel i v titulu, který používal: par la grace de Dieu et la loi constitutionnelle de l'état, roi du Haïti, souverains de Tortuga, Gonâve et d'autres îles adjacentes, destroyer de tyrannie, régénérateur et bienfaiteur de la nation de Haitian, créateur de ses établissements moraux, politiques et de Martial, le premier a couronné le monarque du nouveau monde, le défenseur de la foi, fondateur de la commande royale et militaire de Saint-Henry (z milosti Boží a podle ústavy státu král Haiti, suverén Tortugy, Gonâve a ostatních přilehlých ostrovů, osvoboditel od tyranie, obnovitel a dobrodinec haitského národa, tvůrce jeho morálních, politických a vojenských institucí, první korunovaný monarcha Nového Světa, ochránce víry, zakladatel řádu sv. Jindřicha). Ve svém hlavním městě Cap Haïtien nechal vybudovat obdobu Versailles - zámek Sans Souci - a nad městem v nepřístupném terénu obrovskou pevnost La Ferrière. Na stavbě rozsahem prací srovnatelné s egyptskými pyramidami pracovalo 20 000 dělníků po dobu 13 let. Nespokojenost obyvatelstva vyústila v povstání, během kterého Henri Christophe spáchal sebevraždu. Pierre François Dominique Toussaint-Louv Pierre François Dominique Toussaint-Louverture (* 20. 5. 1743, + 7. 4. 1803 pevnost Fort de Joux, Francie) se narodil jako otrok na plantáži Bréda na sevru Haiti. Podle legendy byl potomkem krále Aradů Gaou-Guinoua, zavlečeného na Haiti. Naučil se číst a psát a byl kočím u správce rodné plantáže. V létě 1791 se účastnil příprav povstání otroků, v povstaleckém vojsku se záhy stal velitelem jedné z částí vojska. Přešel na stranu Španělů a se svým ukázněným a dobře vycvičeným vojskem připravil Francouzům v létě 1793 několik porážek. V květnu 1794 se připojil i s dobytým územím k Francouzské republice, která mezitím vyhlásila zrušení otroctví. V roce 1795 byl jmenován brigádním generálem a když úspěšně vypudil Angličany z jejich opěrných bodů v kolonii, vrchním velitelem armády (1797). Ústavou z roku 1801 byl prohlášen dokonce doživotním generálním guvernérem ostrova. Po tříměsíčních bojích s francouzskou expediční armádou se rozhodl kapitulovat. V červnu 1802 byl zradou zajat a deportován do Francie, kde byl na Napoleonův rozkaz uvězněn. Ve vězení záhy zemřel. Jean-Jacques Dessalines / Jakub I. Jean-Jacques Dessalines / Jakub I. (1758–1806) se narodil v Africe a byl zavlečen jako otrok na St.-Domingue. Roku 1791 se připojil k povstalcům a bojoval pod Toussaint-Louverturem s Francouzi, Španěly a Angličany. V občanské válce s mulaty na jihu zlikvidoval vedoucí špičku svobodných barevných. Po deportaci Toussaint-Louvertura porazil jako velitel povstalecké armády francouzská vojska a byl 1. ledna 1804 jmenován haitským generálním guvernérem. Dne 22. 9. 1804 byl prohlášen haitským císařem. 17. října 1806 se stal obětí atentátu. Alexandre Dumas Alexandre Dumas (* 24. 7. 1802 Villers-Cotterêts, Francie, + 5. 12. 1870 Puys, Francie), autor Tří mušketýrů, byl s Haiti spojen rodinnými vazbami. Jeho otec, generál Alexandre Dumas (1762–1806), byl nemanželským synem markýze de la Pailleteries a jeho černé otrokyně Marie-Céssette Dumasové. Dumas bylo pravděpodobně příjmení jejího původního majitele. “prezidentská dynastie” Duvalierů “Prezidentská dynastie” Duvalierů vládla na Haiti v letech 1957–1986. Jejím zakladatelem byl François Duvalier (* 14. 4. 1907, Port-au-Prince, + 21. 4. 1971, Port-au-Prince), zvaný Papa Doc. V roce 1954 se stal hlavním organizátorem odboje proti tehdejší vojenské vládě a přešel do ilegality. Po zhroucení režimu vyhrál v září 1957 prezidentské volby, ve kterých vystupoval jako populistický kritik dosavadních elit a černošský nacionalista. V nové funkci silně zredukoval potenciálně odbojnou armádu, na druhou stranu si vytvořil soukromé polovojenské jednotky VSN (Volontaires de la Sécurité Nationale) známější pod označením Tontons Macoutes („Strašidla“), které využíval k terorizování a vraždám svých odpůrců. Aktivně oživoval tradice voodoo, které dokonce prohlásil za státní náboženství. Při volbách v roce 1961 se už nerozpakoval tvrdit, že obdržel 100 % odevzdaných hlasů. V roce 1963 posunul svoji vládu k ještě většímu autoritářství a začal budovat silný kult své osobnosti jako polobožského ztělesnění haitského národa. V roce 1964 byl prohlášen doživotním prezidentem. Na počátku roku 1971, kdy se ukázalo, že trpí nevyléčitenlou chorobou, oznámil, že po jeho smrti zdědí prezidentský úřad jeho jediný syn Jean-Claude Duvalier (* 3. 7. 1951 Port-au-Prince). Jean-Claude se v souladu s tímto rozhodnutím stal 21. 4. 1971 prezidentem, pro své mládí (věkem 19 let je pravděpodobně navždy nejmaldším prezidentem ve světových dějinách) získal nelichotivou přezdívku Bébé Doc. Zpočátku byl poslušnou figurkou v rukou své ambiciózní matky a politické skupiny, která se kolem ní vytvořila, později své manželky. V zájmu vylepšení značně pošramocené “image” Haiti (poet obětí jeho otce se odhaduje na 30 tisíc) byli propuštěni někteří političtí vězni, uvolnněna cenzura a ohlášena “postupná demokratizace institucí”. Kosmetické změny se ale nedotkly podstaty režimu: politická opozice nebyla tolerována a prezident nadále rozhodoval o jmenování všech důležitějších úředníků a soudců. Po propuknutí sociálních bouří na počátku roku 1986 Jean-Claude Duvalier opustil zemi a usídlil se v luxusním sídle v Cannes ve Francii. Jean-Bertrand Aristide Jean-Bertrand Aristide (* 15. 7. 1956 Port-Salut, Haiti), bývalý haitský prezident, vystudoval v zahraničí teologii a po návratu na Haiti v roce 1983 byl vysvěcen na kněze. Stal se kaplanem malé farnosti v Port-au-Prince a pak větší v slumu La Saline. Zařadil se do skupiny duchovních značně kritických k diktátorskému režimu rodiny Duvalierů. Nevyhnul se represím ze strany státní moci, po padu diktátorské vlády měl naopak problémy s katolickou hierarchií, které vyvrcholily jeho vzdáním se kněžství v roce 1995 a sňatkem s americkou občankou Mildred Trouillotovou v roce následujícím.
V roce 1990 se Aristide rozhodl kandidovat na post prezidenta. „Malý kněz“ byl do této funkce zvolen přesvědčivou většinou 67 % hlasů a úřadu se ujal 7. února 1991 (jako druhý demokraticky zvolený prezident v celé historii země). V úřadě se mu nepodařilo setrvat ani celý rok, 30. září 1991 byl sesazen a moci se ujali vojáci. Haiti byla následně vystavena silnému politickému tlaku USA i hospodářským sankcím, které nakonec přiměly vojáky dobrovolně vrátit moc zvolenému prezidentovi, který se po nuceném exilu vrátil do země 15. října 1994. Aristidovo první funkční období skončilo v únoru 1996. V prezidentských volbách v roce 1995 kandidoval na nejvyšší post blízký Aristidův spolupracovník (předseda vlády) René Préval, se ziskem 88 % všech hlasů se stal jejich suverénním vítězem. Ke konci roku 1996 Aristide vytvořil novou politickou stranu Fanmi Lavalas, která následně vyhrála volby do Senátu a v květnu 2000 volby do Národního shromáždění. Opozice upozorňující na neúspěšnou hospodářskou poltiku vlády a údajné naopojení Aristida na kolumbijské drogové dealery obvinila vládu z rozsáhlých volebních podvodů.
V listopadu 2000 se Aristide mohl opět zúčastnit prezidentských voleb. Řada opozičních stran je bojkotovala, Aristide vyhrál se ziskem 91,8 % hlasů a přísahu složil 7. 2. 2001. Mezinárodní společenství, které si na rozdíl od let 1991–1994 nemohlo dělat iluze o jeho nezkorumpovanosti a úctě k demokratickým principům, reagovalo zablokováním haitských půjček a úvěrů. V lednu 2004 se rozpory mezi Aristidovými stoupenci a oponenty vyhrotily a přerostly v řadu násilných střetů. V krátké občanské válce byl Aristide zbaven moci a 29. února 2004 odletěl do Středoafrické republiky. Okolnosti, za kterých opouštěl zemi, jsou dodnes předmětem diskuze. V současnosti žije v Jihoafrické republice a udržuje si jistý vliv na haitské obyvatele. Několikrát již publikoval články, ve kterých vyzýval k odporu proti vládě a podpoře jeho strany Fanmi Lavalas, ale také vyjádřuje soucit a podporu haitskému lidu (např. ve svých novoročních projevech). (zpracovala Kamila Topičová, 2006) |
