Ekvádor

jazyky: španělština (úř.), indiánské jazyky (hlavně kečujština)

národnosti: mestici 77,4 %, běloši 10,5 %, domorodci 6,8 % (v provincii Chimborazo 18,5 %, převažují Kečuové (Quichua) – 49,2 % a Shuar – 6,3 % z celkového počtu domorodců), mulati 2,7 %, černoši (Afroekvádorci) 2,2 %, ostatní 0,3 % (sčítání 2001, na základě autoidentifikace, odhady skutečného podílu indiánů se pohybují mazi 15 a 25 %)

španělsky República del Ecuador (tj. Rovníková republika).

Území se dělí na 3 odlišné celky:
a) pobřežní pás (Costa) - nížinný, s deštnými pralesy a na jihu se savanami;
b) horský pás And (Sierra) - pásma Cordillera Occidental a Oriental, mezi nimi pánve a náhorní plošiny ve výšce 2 200 – 2 900 m n. m. Sopečné vrcholy: vyhaslé Chimborazo (6 310 m n. m.), ve východním pohoří činné sopky (Cotopaxi je nejvyšší aktivní sopka na světě), rostlinstvo uspořádáno do výškových stupňů;
c) východní pás (Oriente) - okraj Amazonské nížiny (deštný prales).
Polovina obyvatel žije při pobřeží, polovina v horách (zde i Quito) a mizivé procento ve vnitrozemí. Součástí státu jsou i Galapágy.

V 15. stol. připojeno k incké říši, od 1544 španělská kolonie, do 1830 součást republiky Velká Kolumbie, poté samostatný stát. Nestabilní poměry (časté násilné střídání civilních a vojenských vlád). Neúspěšná válka s Peru Þ ztráta části vnitrozemí (do té doby sousedil s Brazílií). 1979 obnoven civilní demokratický režim, 1995-99 hraniční válka s Peru. Ekonomické potíže na sklonku 20. stol. vedly k dolarizaci ekonomiky (státní převrat v r. 2000).

→ Orná půda 11 %, pastviny 18 %, lesy 56 %. Hlavní plodiny banány, káva, kakao, citrusy, obilniny (rýže a kukuřice), brambory, maniok, cukrová třtina, zelenina. Chov skotu, ovcí, prasat. Rybolov, těžba dřeva. Významná těžba ropy, zlata, síry, rud neželezných kovů. Průmysl potravinářský, chemický, textilní, dřevozpracující, kožedělný. Dvě komodity tvoří 70 % vývozu: banány (největší vývozce na světě) a ropa; dále balza, ryby (vývoz tuňáků, krevet a rybí moučky), řezané květiny. Závislost ekonomiky na komoditách s velmi pohyblivými cenami na světových trzích vede k hospodářským potížím.

Národní park Cotopaxi

Národní park Cotopaxi (Parque Nacional Cotopaxi) chrání horskou oblast podél západních svahů ekvádorských And o rozloze asi 340km2. Vynikající turistická zařízení parku jsou návštěvníkům dostupná po celý rok, pouze některé obory turistiky jsou více či méně limitovány klimatem oblasti. Vlastní hora Cotopaxi je vysoká 5897 m a jde v podstatě o dvě překrývající se sopky. Cotopaxi v místní řeči znamená „líbezný krk slunce“. První dokumentovaná erupce je z roku 1532 a víme, že sopka byla aktivní minimálně 400 let. Erupci roku 1533 a dobytí Quita Španěly si Indiáni vysvětlovali jako projev hněvu ducha hory. Poslední erupce přišla v roce 1975, krátce před vytvořením národního parku. Sopka je stále aktivní a uvolňuje plyny a páru. Na spodních svazích až do výšky 3000 m najdeme husté lesy, přecházející pak v prérie a v oblasti podobné polopouštím. Nad hranicí 4500 m se rozkládá sníh a led. Místní populace kondorů byla povážlivě ohrožena, ale díky snaze z posledních let se jejich počet opět zvýšil. Najdeme zde však i mnohé další predátory – orla, pumu, vlka,aj.

(zpracoval Petr Hanus, redukováno, obsahově a jazykově upraveno)

Souostroví Galapágy

Souostroví Galapágy (Islas Galápagos) tvoří jednu z provincií Ekvádoru (Província de Galápagos). Souostroví leží asi 1000 km západně od pobřeží Jižní Ameriky v Tichém oceánu a tvoří ho 12 větších ostrovů (4 nebo 5 je trvale obydlených) a řada dalších ostrůvků a skalisek. Hlavním městem provincie je Puerto Baquerizo Moreno na ostrově San Cristóbal. Rozloha Galapág je 7 884 km2, z toho více než 90 % náleží do Národního parku Galapágy. Na ostrovech žije asi 15 000 obyvatel. Galapágy jsou sopečného původu a nikdy nebyly spojeny s pevninou. Veškeré rostlinstvo a zvířectvo se na Galapágy muselo dostat z jiných částí světa: po vodě nebo vzdušnou cestou a urazit tak minimálně 1000 km, což je nejkratší vzdálenost k pevnině. Řada druhů je endemických. V zastoupení živočišných druhů panuje zvláštní nevyváženost: na Galapágách žije mnoho druhů plazů, ale žádní obojživelníci, mnoho druhů ptáků, ale jen hrstka savců. Předpokládá se, že předchůdci dnešních plazů se sem dostali na vyplavených kmenech pralesních stromů. Ptáci sem dolétli vlastními silami a přinesli s sebou zřejmě množství semínek, která dala základ místní flóře.
Určitě jeden z nejkurióznějších příkladů zdejšího ptactva je tučňák galapážský Spheniscus mendiculus. Všechny druhy tučňáků obývají pouze jižní polokouli, žijí hlavně ve studených mořích kolem Antarktidy a Patagonie. Mořští ptáci terejové se zde vyskytujíářčáář ve čtyřech druzích a tři z nich zde pravidelně hnízdí. Jsou to terej modronohý Sula nebouxii, terej maskový Sula dactylatra a terej červenonohý Sula sula. Jeden z nejkrásnějších ptáků Galapág je faeton proužkovaný Phaethon aethereus. Káně galapážská Buteo galapagoensis je další místní endemit a zároveň jediný hnízdící dravec na ostrovech. Živí se mláďaty jiných ptáků i mladými leguány, sama nemá na ostrovech přirozené nepřátele. Celková populace se odhaduje na pouhých 100 párů.
Asi nejvýraznějšími savci Galapág jsou ploutvonožci – v případě Galapág 2 druhy lachtanů. Jsou na ostrovech stále poměrně hojní. Obvyklejší je galapážský poddruh lachtana kalifornského Zalophus californianus. Galapážská populace je odhadována na 50 000 jedinců. Druhým, menším a méně hojným zástupcem ploutvonožců na Galapágách je lachtan galapážský Arctocephalus galapagoensis, který je galapážským endemitem. Od svého většího příbuzného se liší kratší tlamou, delšími předními ploutvemi a hlavně huňatější srstí, která má rezavý nádech a v minulosti byla hlavní příčinou vybíjení těchto živočichů. Život lachtanů na Galapágách ovlivňuje zásadním způsobem známý klimatický jev El niño, který se v oblasti vyskytuje zhruba jednou za sedm let. V průběhu El niña se oceán stává pro lachtany mnohem méně úživný, lachtani mají nedostatek potravy a dlouho trvající jev může zredukovat populaci až na 50 %. Přežijí jen ti nejsilnější a po opadnutí jevů nastává naopak zase období populačního boomu, který populaci doplní na původní úroveň.
Plazi tvoří neodmyslitelnou část galapážské fauny. Žijí tu stále obří suchozemské želvy sloní Geochelone elephantopus. Je to jeden druh, který se dělí na 11 dosud žijících poddruhů, 3 další poddruhy již byly nenávratně vyhubeny. Současnou populaci želv tvoří zhruba 15 000 jedinců. O zvýšení tohoto počtu se snaží vědci v Darwinově rozmnožovací stanici na ostrově Santa Cruz. Kareta obrovská Chelonia mydas se vyskytuje v teplých mořích celého světa a pláže Galapážského souostroví jsou pro ni jedním z vhodných míst, kam připlouvá naklást vejce. Další skupinou plazů jsou ještěři a gekoni. Patří mezi ně především endemický leguán mořský Amblyrhynchus cristatus, který je jedinou ještěrkou světa, která se aktivně potápí v moři za mořskými řasami, kterými se živí.

(zpracovala Iva Svobodová, 2005)

Národní park Galapágy

Národní park Galapágy (Parque Nacional Galápagos) se teší velkému vědeckému zájmu. Park o rozloze 7000 km2. Turistická sezóna je od května do prosince, existují organizované zájezdy do příjemnějších částí parku či do oblastí vědeckého zájmu. Roku 1835 zde přistál Charles Darwin a zanechalo to v něm hluboké stopy. 1832 území připadlo Ekvádoru. Park byl založen roku 1934, jeho vytvoření zastavilo drancování ostrova a mohutné vybíjení želv. Organizace UNESCO zahrnula Galapágy do Světového dědictví. V roce 1964 bylo za pomoci UNESCO vybudováno vědecké pracoviště nazvané po Darwinovi. Krajina má aridní a nehostinné vzezření a vegetaci tvoří především kaktusy, pouze pobřeží je chráněné spletitými mangrovovými porosty. Na ostrovech najdeme několik sopek, z nichž nejvyšší je Wolf (1707 m n. m.). Místní fauna je hlavně endemická – želvy, leguáni, tučňáci.

(zpracoval Petr Hanus, redukováno, obsahově a jazykově upraveno)