Rafael Leónidas Trujillo Molina Rafael Leónidas Trujillo Molina (* 24. 10. 1891 San Cristóbal, + 30. 5. 1961) vládl Dominikánské republice v letech 1930–1961 jako vrchní velitel ozbrojených sil (formální hlavou státu – prezidentem – byl v letech 1930–1938 a 1942–1952). Pocházel z chudé mulatské rodiny. V době, kdy Dominikánskou republiku okupovaly Spojené státy (1916–1924), vstoupil do Národní gardy, která byla pod vedením amerického námořnictva připravována jako síla, která bude v zemi po odchodu Američanů udržovat pořádek. Rychlý postup na služebním žebříčku završil v roce 1930 svržením prezidenta Horacia Vásqueze. Zrušil všechny ústavní svobody včetně svobody tisku a zakázal činnost odborů a politických stran. Všechna důležitá místa ve státní správě a v hospodářství obsadil příslušníky své rodiny, Dominikánská republika byla nadále spravována jako jeho soukromý majetek. Svým spoluobčanům vnutil kult (vlastní) osobnosti, který je všeobecně hodnocen jako nejpropracovanější a nejsilnější na celém světě – i ve srovnání se Stalinem nebo Hitlerem: hlavní město Santo Domingo, které nechal prakticky znovu vybudovat poté, co bylo zničeno hurikánem, přejmenoval na Ciudad Trujillo, nejvyšší horu pojmenoval Pico Trujillo, v každé vesnici dal vztyčit vlastní sochu.
V roce 1937 vydal Trujillo rozkaz k zastřelení mnoha tisíců Haiťanů, kteří žili v Dominikánské republice. Za tento čin sklidil ostrou kritiku celého světa. Aby ukázal dobrou vůli, nabídl útočiště asi 100 000 uprchlíkům z Evropy, zejména Židům, kteří prchali před nacisty. Nebylo to milosrdné gesto, ale předem stanovený a promyšlený plán, který měl sloužit k „zesvětlení obyvatelstva“. Jen 10 % uprchlíků si s sebou smělo přivést své rodiny. Sňatky emigrantů s domácí populací měly podpořit ono kýžené zbělení populace.
Díky deklarovanému antikomunismu se Trujillo zpočátku těšil podpoře Spojených států, část domácího obyvatelstva si získal ambiciózními stavbami komunikací a infrastruktury i podporou zahraničních investic, které vydával za důkaz prosperity země. Neobratná zahraniční politika přivedla zemi do izolace, vraždy a únosy politických oponentů i podezření, že Trujillo stál za neúspěšným atentátem na venezuelského prezidenta, vedly k vyhlášení ekonomických sankcí proti Dominikánské republice, v roce 1960 dokonce k přerušení diplomatických styků s většinou amerických států.
V 50. letech prudce poklesla Trujillova domácí popularita, zejména v souvislosti s ekonomickými potížemi a s řadou afér vládnoucího klanu – např. vraždou sester Mirabalových a Galíndezovou aférou. Jesús de Galíndez byl baskický exulant, který původně věrně sloužil režimu a zároveň pracoval jako agent CIA. Později v USA napsal knihu „The Age of Trujillo“, ve které rozkryl mechanismy dominikánské diktatury. Několik dní před vydáním knihy byl v New Yorku unesen, jeho další osudy se nikdy nepodařilo vypátrat. Pravděpodobně byl propašován do Dominikánské republiky a popraven. V květnu 1961 byl Trujillo zastřelen svými vlastními vojáky. Moc nakrátko uchopil jeho syn Ramfis Trujillo, který byl po brutálních represích proti všem domnělým spiklencům odpovědným za otcovu smrt svržen a přinucen emigrovat. Trujillův režim byl oficiálně odsouzen, jeho sochy byly strženy a geografické názvy obsahující jeho jméno byly změněny, přesto se ale bývalí Trujillistas (prominenti režimu) udrželi u moci až do 90. let 20. století. (doplněno podle práce Kateřiny Polachové, 2005) Sestry Mirabalovy Patria Mercedes Mirabal (* 27. 2. 1924, + 25. 11. 1960), Minerva Argentina Mirabal (* 12. 3. 1926, + 25. 11. 1960) a Antonia Maria Teresa Mirabal (* 15. 10. 1936, + 25. 11. 1960) patřily k předním odpůrcům Trujillova režimu v Dominikánské republice. Mnohokrát byly vězněny, to je ale v jejich protitrujillovských postojích spíše utvrdilo. Diktátor nakonec došel k přesvědčení, že jediný způsob, jak je umlčet, je jejich fyzická likvidace. 25. listipadu 1960 poslal vražedné komando, které sestry přepadlo a ubilo, když se neozbrojené vracely z návštěvy svých uvězněných manželů. Trujillo se domníval, že tím je problém jednou pro vždy vyřešen, reakce obyvatel Dominikánské republiky, uvyklých po 30 letech jeho vlády na leccos, ale byly nečekaně prudké – a nepochybně přispěly k pádu diktatury. V prosinci 1999 Valné shromáždění OSN vyhlásilo výroční den vraždy – 25. listopad – mezinárodním dnem za odstranění násilí vůči ženám. Santo Domingo Santo Domingo, dvoumilionové hlavní město Dominikánské republiky, leží v ústí řeky Ozama do Karibského moře. Jedná se o nejstarší souvisle osídlené „evropské“ město v Americe. Bylo založeno mezi lety 1496 a 1498 pod názvem Santo Domingo de Guzmán bratrem Kryštofa Kolumba Bartolomeem. Stalo se vzorem pro výstavbu dalších koloniálních sídel v Novém Světě. V roce 1508 bylo Santo Domingo prohlášeno městem. S rozvojem města je spojena řada prvenství – poprvé na západní polokouli v něm vybudovali pevnost (Fortaleza Ozama), nemocnici (hospital de San Nicolás de Bari), katedrálu (Primada de América), klášter (Monasterio de San Francisco). V roce 1538 byla v Santo Domingu založena první univerzita v Americe. Byla pojmenována po sv. Tomáši Akvinském a existuje dodnes (Universidad Autónoma de Santo Domingo).
Obyvatelé Santo Dominga věří, že jejich katedrála se stala místem posledního odpočinku objevitele Ameriky Kryštofa Kolumba. Jeho ostatky (autenticita je ale sporná – i Kubánci a Španělé si činí nároky) byly v roce 1990 přeneseny do Kolumbova majáku (Faro a Colón). Taínové Taínové, indiáni z kmene Aravaků, byli původní obyvatelé Hispanioly. Na ostrov přišli z oblasti dnešní Venezuely v polovině třetího tisíciletí před naším letopočtem. Nově osídlený ostrov nazvali Haiti. Slovo „taino“ znamenalo v indiánské řeči dobrý nebo vznešený a život těchto indiánů tomuto slovu přesně odpovídal. Nejen že byli velmi pohostinní a milí ke Španělům, ale také nikdy nebojovali mezi sebou. Předpokládá se, že na konci 15. století žilo na ostrově okolo 400 000 indiánů tohoto kmene, kteří byli velmi dobře organizovaní.
Skutečnou katastrofou se pro ně stalo objevení a kolonizování ostrova Evropany. Masově vymírali na nově zavlečené choroby a při otrocké práci na nové španělské pány. 25 let od příchodu Španělů na ostrov zde žilo pouze 50 000 původních obyvatel a za méně než jedno století byli téměř vymazáni z povrchu zemského. Moderní historici označují chování tehdejších Španělů jako genocidu. Ti, kterým se podařilo uprchnout, přežívali hluboko v nedostupných horách. Vzhledem k tomu, že conquistadoři s místními ženami žili a měli s nimi děti, koluje ještě dnes v žilách Dominikánců původní krev indiánů, a zachovaly se i některé původní rituály. Vymírající indiány nahrazovali Španělé a posléze i Francouzi dovozem otroků z Afriky. (zpracovala Kateřina Polachová, 2005) Enriquillo Enriquillo (též Enrique nebo Henriquillo) byl jediným indiánským vůdcem, který se úspěšně postavil Evropanům. Pocházel z náčelnické rodiny a byl vychováván mnichy v klášteře San Francisco. Už jako dospělý utekl a ujal se vlády nad svým kmenem. V roce 1519 zdědil území Enriquillova kmene Španěl jménem Valenzuela. Jeho kruté zacházení s domorodci (přestože mu poskytovali vše, co byli podle španělských zákonů povinni) vyústilo v několik Enriquillových stížností, španělské úřady na ně ale vůbec nereagovaly. Následně Enriquillo uprchl s malou skupinou indiánů do hor u jezera, které dnes nese jeho jméno. Valenzuela se svými lidmi na něj zaútočil, byl ale poražen. Neúspěšně skončily i další španělské trestné výpravy ¨v následujících 13 letech. V roce 1533 uzavřel zmocněnec španělského krále, generál Barrio-Nuevo, s Enriquillem mírovou smlouvu, podle které se stal dědičným princem polonezávislé indiánské rezervace. Indiánskou komunitu ale během následujících 10 let zdecimovala epidemie neštovic, poslední zmínky o ní se objevují v roce 1544. Jezero Enriquillo Dnešní ostrov Haiti vznikl před 10 mil. lety kolizí dvou paleoostrovů. Jižní byl součástí karibské litosférické desky a postupně se posouval podél rozhraní se severoamerickou litosférickou deskou na východ. Při kolizi se vytvořila dvě souběžná horská pásma přesahující 2000 m a mezi nimi mělký mořský průliv. V dobách ledových při ústupu mořské hladiny průliv zanikl, před 6 000 lety ale byla jeho východní část opět zatopena mořskou vodou a vznikl 85 km dlouhý a více než 15 km široký mořský záliv v oblasti dnešního údolí Neiba. Záliv existoval asi 1 200 let, poté byl uzavřen usazeninami přinášenými řekou Rio Yaque delta Sur. Vzniklé jezero bylo postupně vyslazováno a jeho hladina se zvýšila asi o 15 m. Ještě při příchodu Evropanů je popisováno rozsáhlé sladké jezero nezývané domorodci Hagueibon. V následujících 500 letech hladina jezera rychle klesala a jezero se rozpadlo na dvě oddělené vodní plochy – Lac Azuéi (nebo Etang Saumatre) na území Haiti a Lago Enriquillo na území Dominikánské republiky. Pokles hladiny dosáhl v případě jezera Enriquillo 60 m (jeho hladina je 45 m pod úrovní moře) a byl zastaven v 50. letech 20. století vybudováním umělého kanálu (canal Cristóbal) přivádějícího do jezera vodu z řeky Yaque. Velmi rychle vzrůstá salinita jezera (v roce 1983 ještě 36 ‰ ppt, v roce 2003 už 110 ‰) a také se zmenšuje jeho rozloha (1968: 280 km², 2003: 160 km²). Juan Pablo Duarte y Diez Juan Pablo Duarte y Diez (* 26. 1. 1813 Santo Domingo, + 15. 7. 1876 Caracas) je považován za “otce-zakladatele” Dominikánské republiky, přestože nikdy nebyl jejím formálním politickým vůdcem ani jedním z dlouhé řady jejich caudillů. Ostatně na výkonného politika byl tento asketický idealista a opravdový vlastenec až příliš principiální. Pocházel z prominentní santodomingské rodiny, která mu umožnila vzdělání v Evropě. Když se vrátil do své vlasti okupované od roku 1821 černošskou a frankofonní Haitskou republikou, byl šokován jejím stavem a rozhodl se založit tajné hnutí odporu proti haitskému jhu. Bylo nazváno La Trinitaria (Trojice), protože původních 9 členů bylo organizováno do 3členných buněk, které z konspirativních důvodů pracovaly samostatně a s minimálními kontakty. Protihaitské hnutí postupně sílilo a po prozrazení části buněk se přetransformovalo do nové organizace La Filantrópica. V roce 1843 byl přinucen haitským režimem k emigraci, které využil k hledání podpory pro dominikánské separatisty v Kolumbii a Venezuele. V zahraničí byl i v době, kdy hnutí, které inicioval a vedl, vyvrcholilo vyhlášením nezávislosti Dominikánské republiky. Do země se vrátil 13. 3. 1844, krátce byl členem nejvyššího mocenského orgánu země – vládní junty – a také velel dominikánské armádě. Na tento post se ale povahově příliš nehodil a záhy z něj byl odsunut na místo guvernéra severního regionu Cibao (s centrem v Santiago de los Caballeros). V červenci 1844 mu byla nabídnuta funkce prezidenta republiky, Duarte ale její přijetí podmínil souhlasem obyvatelstva ve svobodných volbách. Po Santanově převratu byl přinucen opět k odchodu do emigrace. Šance na návrat se naskytla až po obnovení republiky v roce 1865, nakonec k němu ale už nedošlo – jednak kvůli odporu části dominikánských politiků, jednak kvůli znechucení z tristních politických poměrů. Jako 63letý zemřel osamocený Duarte ve venezuelském Caracasu, na dominikánskou půdu se jeho ostatky vrátily v roce 1884. Duarte je autorem dominikánské vlajky a je po něm pojmenována nejvyšší hora Dominikánské republiky i celého Karibiku – Pico Duarte. Trojí vyhlášení nezávislosti Trojí vyhlášení nezávislosti
Ostrov Hispaniola se stal první španělskou kolonií v Novém Světě a v prvních desetiletích byl také správním centrem všech nových španělských držav. Od poloviny 16. století ale kolonie ekonomicky upadala a vylidňovala se, kolonisté odcházeli na americkou pevninu. Západní část ostrova osídlili francouzští osadníci, k jejímu formálnímu oddělení došlo v roce 1697. Pod španělskou správou zůstala jen východní část ostrova, i tu ale Španělé po dalších 100 letech (1795) postoupili Francii. To už ale ve francouzské části probíhalo povstání černých otroků a svobodných mulatů, které vyústilo ve vyhlášení nezávislé republiky Haiti (1804). Haiťané ovládali východní část ostrova až do roku 1809, kdy bylo toto území dobyto španělským a anglickým vojskem a vrátilo se pod španělskou správu. Ve skutečnosti se Španělé o dění v kolonii příliš nezajímali a druhé období jejich vlády na ostrově je příhodně označováno La España Boba.
Dne 1. prosince 1821 vyhlásili obyvatelé východní části ostrova poprvé nezávislost: nový stát dostal poněkud paradoxní název „Nezávislý stát (ve) španělské části Haiti“ a kvůli obavám z haitské intervence se rozhodl připojit ke Kolumbii. Ještě než mohl být tento plán realizován, po pouhých 9 týdnech nezávislosti, ale haitské oddíly překročily hranice a zemi na následujících 22 let okupovaly.
Haitská intervence vedla k emigraci místních elit a k násilnému pofrancouzšťování španělsky mluvících kreolů, přesto se až do roku 1838 neobjevila žádná významnější organizovaná protihaitská opozice. Vznikem hnutí La Trinitaria se situace postupně měnila, organizace ale neměla masovou základnu a její vliv se omezoval se na vzdělané kruhy městského obyvatelstva. Výrazným podmětem k její aktivizaci se stala až haitská revoluce v roce 1843, ve které byl svržen diktátor Jean Pierre Boyer. Nový haitský vůdce Charles Rivière-Hérard potřeboval, podobně jako jeho předchůdci, určitý čas na eliminaci protivníků a konsolidaci a své moci. Obával se zejména neloajality haitského správního aparátu ve východní části ostrova, zaútočil i na trinitáře, které podezříval ze spolupráce s liberálními haitskými politiky. V prosinci 1843 se trinitáři rozhodli využít příležitosti a urychlit plány protihaitského povstání a v únoru 1844 je, přestože vůdce odporu Duarte byl v té době v emigraci, pod vedením zbývajících dvou „otců-zakladatelů“ Dominikánské republiky (Francisco del Rosario Sánchez a Ramón Mella) zahájili. Dne 27. února 1844 – ten je dnes slaven jako den nezávislosti – rebelové bez většího odporu obsadili haitskou pevnost nad řekou Ozama v Santo Domingu. Do dvou dnů se Haiťané z města zcela stáhli. Nově vytvořená Dominikánská republika si ale musela nezávislost vybojovat ve vleklé válce se svým západním sousedem, navíc mezi jejími vůdci se brzy rozhořel ostrý boj o moc, ve kterém příliš idealističtí „otcové-zakladatelé“ podlehli pragmatickému generálu Pedru Santanovi. Ten uzurpoval diktátorské pravomoci a dovedl mladou dominikánskou armádu v vítězství nad haitskými vojsky (v prosinci 1845), ve vnitřní politice ale zahájil dlouhou tradici korupce, politicky motivovaných vražd a nedemokratické vlády, které byly pro Dominikánskou republiku v následujícím období charakteristické.
Trvalým problémem státu bylo vedle vnitřní nestability i stálé nebezpečí vojenské intervence Haiti. Satana hledal (podobně jako jeho předchůdci v roce 1821) bezpečnostní záruky v podobě připojení země k některé světové mocnosti. Poté, co ztroskotala jednání s Francií a USA, přijal Santanův režim 18. března 1861 statut španělské kolonie. Obnovená španělská vláda se ale nedokázala poučit z dřívějších chyb a velmi brzy ztratila podporu obyvatelstva. V srpnu 1863 vypuklo protišpanělské povstání, které skončilo 16. května 1865 opětovným vyhlášením dominikánské nezávislosti. |
