Velikonoční ostrov Velikonoční ostrov má samostatnou stranu. Fernão de Magalhães Fernão de Magalhães (známý i pod španělskou verzí svého jména Fernando de Magallanes – např. v názvu průlivu oddělujícího jihoamerický kontinent od Ohňové země – Estrecho de Magallanes ) (* 1840, + 27. 4. 1521), španělský mořeplavec portugalského původu, pocházel ze staré šlechtické rodiny a již v mládí se zajímal o geografii a astronomii, jenž se pokusil i neúspěšně studovat. Ve svých dvaceti letech se dostal poprvé na moře a mimo jiné se v portugalských službách plavil v letech 1505–12 do Indie a na Molucké ostrovy. V roce 1510 byl dokonce povýšen na kapitána, ale kvůli nevhodnému chování tuto hodnost záhy ztratil a v roce 1514 byl propuštěn z portugalských služeb, protože ilegálně obchodoval s Maury. Odešel tedy do Španělska, kde nabídl své služby španělskému králi a předložil mu svůj plán plavby tzv. „západní cestou“ do východní Asie. V úmyslu měl proplout předpokládanou úžinou v Kolumbem objeveném kontinentu do Jižního oceánu a doplout až k Moluckým ostrovům. Španělský král souhlasil a 20. 9. 1519 (mylně se udává i datum 10. 8.) vyplula ze Sevilly flotila 5 chatrných lodí s 265 muži. Již od počátku měl Magalhães problémy s posádkou, které však většinou tvrdě potlačil – zbouřence vysazoval na pustém ostrově, nebo je nechával popravit, aby si zjednal respekt. V prosinci 1519 připlul k břehům Jižní Ameriky a podél pobřeží plul půl roku dále k jihu a neustále hledal domnělý průplav. Během zimování na 49°30´ j. š. musel potlačit vzpouru na třech lodích, avšak větší pohroma přišla až v létě 1520, kdy loď Santiago ztroskotala v bouři a loď San Antonio dezertovala a vrátila se zpět do Španělska. Konečně 21. 10. 1520 vpluly zbývající tři lodě do průlivu oddělujícího od kontinentu Ohňovou zemí a 28. 11. 1520 se před nimi otevřel Jižní oceán. Tento průliv pojmenoval Magalhães „průlivem Všech svatých“, dnes však nese jeho jméno (Magalhãesův / Magallanesův průliv). Flotila pokračovala dále na severozápad, avšak tak nešťastným kurzem, že minula všechny ostrovy v Polynésii i Melanésii, a po 4 měsíce nemohla doplnit zásoby potravin a vody. Traduje se, že muži byli již tak zesláblí, že by nepřežili bouřku, a proto Magalhães nazval z vděčnosti nový oceán „Tichým“ pro jeho lidný a příznivý vítr. Dne 6. 3. 1521 doplnily lodě zásoby na Mariánských ostrovech a 16. 3. dorazilo nyní už jen 150 mužů na Filipíny. Na ostrově Cebu se Magalhães zapletl do místních válečných sporů a 27. 4. 1521 byl na sousedním ostrově Mactan zabit v bitvě. Zbývající část výpravy pokračovala na Borneo a odtud bez řádného velení bloudila až na Molucké ostrovy, kde nabrala koření (což byl vlastní cíl celé cesty). Torzo výpravy na jediné zbylé lodi Victoria proplouvá pod vedením kapitána Juana Sebastiána Elcana (baskicky: Juan Sebastian Elkano) 6. 5. 1522 okolo Mysu Dobré naděje a 6. 9. 1522 doráží posledních 18 zbídačených námořníků po 3 letech od vyplutí do Španělska. S definitivní platností je tak potvrzena kulatost Země, což hrdě zaznamenal jeden ze členů posádky Antonio Pigafetta ve své knize První cesta kolem světa: „Urazili jsme 80 233 kilometrů a obepluli jsme svět! “. (zpracoval Rostislav Nétek, 2006) Chuquicamata Chuquicamata je druhý největší povrchový lom na měď na světě, zároveň se jedná i o největší světové ložisko. Kromě rud mědi se zde těží i molybden (ročně 13 500 t), v malém množství také uran, stříbro, selen ad. Název Chuquicamata donedávna neslo také hornické město, které však muselo ustoupit rozšiřujícímu se lomu a jeho 12 000 obyvatel bylo přestěhováno do 15 km vzdáleného města Calama. Chuquicamata se nachází v severní části Chile v provincii Antofagasta, 250 km severozápadně od stejnojmenného provinčního střediska. Leží v nadmořské výšce 2 830 m v drsné pouštní oblasti Atacamy. Samotný lom má tvar jámy ve tvaru elipsy terasovitě klesající do hloubky 810 m (na délku 4,3 km, na šířku 3 km, plocha 13 km² a objem 11 km³). Lom produkuje ročně přes 600 tis. mědi, což je téměř 17 % celosvětové těžby, více se vytěží už jen v lomu Escondida (700 tis. t mědi), který se nachází asi 200 km jižně od Chuquicamaty. Zásoby Chuquicamaty se odhadují na 6 mil. tun. Denně se v ní vytěží 350 000 t hlušiny a 160 000 t materiálu vhodného ke zpracování, ke zisku jednoho kilogramu mědi je potřeba 260 kg jalového materiálu a 150 kg rudy s 1% obsahem mědi. V dole pracuje okolo 12 000 lidí.
Ložisko je známo od starověku, již tihuanacká a posléze incká kultura těžila v tomto místě rudy mědi na výrobu bronzových nástrojů. Až do roku 1810 měla těžba mědi jen podružný význam (v r. 1810 se vytěžilo 19 tis. t). Mezi lety 1820 a 1900 se v Chuquicamatě vytěžilo 2 mil. t mědi a z Chile se tak stal největším světový producent tohoto kovu. Ke konci 19. století došlo k poklesu produkce v důsledku tzv. „ledkových válek“ mezi Peru, Bolívií a Chile. Až do roku 1966 vlastnily lom americké těžební společnosti, poté byl lom zestátněn a jeho současným provozovatelem je státní podnik CODELCO (Corporación del Cobre de Chile). CODELCO vytěží 64 % chilské mědi (přes 900 000 t ročně) a je největším světovým producentem. Mezi hlavní lomy této firmy patří Chuqui, Radomiro Tomic, Mina Sur.
Podle z kvality se ruda z Chuquicamaty transportuje do dvou odlišných hutí. Do závodu na zpracování sulfátu se vozí rudy šedavé barvy, do závodu na zpracování oxidu surovina nazelenalá. Materiál obsahující malé procento mědi se odváží na haldy. Vytěžený materiál z lomu vyvážejí masivní naftové náklaďáky, které uvezou 200 až 360 t nákladu. Cesta z lomu jim trvá bezmála 3 hodiny, za minutu spotřebují 2 l nafty. Cena těchto náklaďáků se odhaduje okolo 2,7 mil. USD a jejich pneumatiky o průměru 3 m stojí o 15 000 do 25 000 USD. Lidská měřítka zde naprosto ztrácejí své hodnoty. Lom vážně znečišťuje životní prostředí a jedovatý prach bývá příčinou mnoha nemocí (rakovina, astma). (zpracoval Petr Vrána, 2005) Augusto José Ramón Pinochet Ugarte Augusto José Ramón Pinochet Ugarte (* 25. 11. 1915 Valparaíso) – bývalý chilský diktátor – se narodil v rodině celního úředníka. Vojenskou kariéru nastoupil spíše z donucení, pod tlakem své matky a získal si pověst spolehlivého důstojníka bez zájmu o politiku. Za vrchního velitele chilské armády si ho v r. 1973 vybral prezident dr. Salvador Allende Gossens. Poté, co Allendeho socialistické reformy zavedly zemi do hluboké hospodářské krize, provedla armáda v roce 1973 ozbrojený puč a do čela vládnoucí junty se postaví generál Pinochet. Pinochetův vojenský režim organizoval rozsáhlé razie, popravy a mučení tisíců Chilanů, v zemi řádily eskadry smrti, uvězněno bylo na 250 000 lidí. Po celém Chile rostly koncentrační tábory, za dobu působení vojenské junty zemřelo nebo "zmizelo" celkem 3 197 osob. Generál Pinochet uzavřel chilský parlament, zakázal všechny politické strany a v roce 1974 se prohlásil prezidentem. Přesto se stal Pinochet národním hrdinou – zejména díky radikálnímu ozdravení ekonomiky. V 80. letech ale došlo k nepříznivému obratu. Chile se opět dostává do ekonomických potíží a Pinochet po neúspěšném referendu v roce 1988 odstupuje (ponechal si ale post vrchního velitele armády a doživotního senátora). Do kongresových lavic tak ve Valparaísu zasedl spolu s mnoha politickými představiteli, které jeho tajná policie pronásledovala a mučila. V roce 1990 se Chile po sedmnácti letech diktatury vrací k demokracii. (zpracoval Petr Kladivo, 2004, kráceno) Poušť Atacama Poušť Atacama ( Desierto de Atacama ) se rozkládá na území Chile a Peru. Leží v proláklině táhnoucí se rovnoběžně s Andami dlouhé kolem 1000 km (průměrná šířka se pohybuje kolem 160 kilometrů). Atacama je právem považována za nejsušší poušť světa: trpí nejen naprostým nedostatkem srážek (existují dokonce místa, kde od začátku měření ještě nepršelo), ale také silným slunečním zářením dosahujícím hodnot 1150 wattů na m2. Typické jsou obrovské rozdíly teplot mezi dnem a nocí (až 50°C) a velké rozdíly v relativní vlhkosti vzduchu mezi jednotlivými místy (5–50 %). Extrémní sucho způsobuje několik faktorů: Andy znemožňují přísun vlhkého vzduchu z Atlantiku, proudění vzduchu na pacifickém pobřeží je zpravidla rovnoběžné s pobřežím (vliv jihopacifické anticyklóny), (studený) peruánský mořský proud zabraňuje vzniku oblačnosti. K hlavním zdrojům vláhy proto patří mlha, přívalové deště jsou spojeny s jevem El Niño a dostavují se zhruba jednou za 25 let.
I v naprosto nehostinných oblastech žijí lidé: na jihu převažují malé osady, na severu velká moderní města. Stopy lidské činnosti jsou v poušti patrné velmi dlouho, lze nalézt i stopy po povozech staré 100 let. K dalším lidským stopám patří geoglyfy, abstraktní vzorce či stylizované postavy vryté do země či kamenů, jejichž stáří se odhaduje na několik tisíc let. Mezi nejznámější patří Atamanský obr, vysoký 120 metrů. (zpracoval Kamil Kořínek, 2004) Alakalufové Alakalufové V oblasti ostrovů a ostrůvků lemujících jižní pobřeží Jižní Ameriky původně žili příslušníci tří indiánských kmenů. Na rovinatém severu Ohňové země to byli Onové (Šilknamové), kteří se živili hlavně lovem, kolem průlivu Beagle Jamanové (Jaganové), živící se hlavně rybolovem, a na pevnině přiléhající k Ohňové zemi Alakalufové. Alakalufové neznali zemědělství, tkalcovství, hrnčířství ani kovy. Byli to nomádi moře s neuvěřitelným smyslem pro orientaci, výteční veslaři – denně urazili i 50 km. Lovili tuleně, sbírali mořské měkkýše, živili se i rybolovem a na jaře jedli ptačí vejce a písklata. Drsným přírodním podmínkám byli přizpůsobeni i fyziologicky – větší vrstva podkožního tuku, vyšší tělesná teplota, zvláštnosti v metabolismu. Oděv si vyráběli z tulení či vydří kožešiny. Zdobili se různými náramky a náhrdelníky z mušliček, drápů a zubů. Na jednom místě se nikdy dlouho nezdrželi. Stavěli si z tenkých pružných kmínků a větví nahoře svázaných liánami kopulovité chýše uprostřed vysoké 2 m, jejich konstrukci kryla kůže tuleňů a větší kusy kůry, na zemi byla silná vrstva větví a listí. Evropané objevili Alakalufy na počátku 16. století. Španělé nevystupovali proti Indiánům tak tvrdě a nemilosrdně jako bílí v Severní Americe, neusilovali o jejich úplné vyhubení. Zpočátku se vlastně ani nikdo nezajímal o to, kolik indiánů v oblasti Magalhaesova průlivu žilo. Oni sami se bílým lidem spíš vyhýbali. Od konce 18. století jezdilo za Alakalufy pár badatelů a vědců. Převládal názor, že jsou líní a hloupí, primitivní a jedí syrové maso. Spočítat se dali jen obtížně, spíš jen odhadnout, protože byli neustále na cestách. Situace se změnila až v 19. století po vzniku nezávislé Argentiny a Chile. Nové státy chtěly vytěžit maximum ze strategického významu oblasti (z hlediska světové lodní dopravy) a navíc je lákaly i přírodní zdroje (mramor na ostrově Cambridge, dřevo cypřišů, nafta, zlato, půda pro chov ovcí). Noví osadníci (běloši a mestici) se dostali s Alakalufy do bližších obchodních styků. Výměnou za kožešiny jim nabízeli potraviny a různé nářadí – ale bohužel i cigarety, alkohol a evropské oblečení (zvýšení nemocnosti – ve stále vlhkém prostředí byly tradiční kožešiny vhodnější). Časem byli indiáni donuceni usadit se na jednom místě, hlásit jména narozených dětí na matrice, posílat je do školy a žít v dřevěných domech. To se jim stalo osudným – změna byla příliš náhlá a kulturní rozdíly příliš hluboké. Od poloviny 19. století začal počet Alakalufů prudce klesat (vymírali hlavně na TBC), v roce 1850 jich ještě žily 3000, v roce 1950 už jen 100, dnes jsou považovaní za vymřelé. (zpracovala Šárka Voborníková, 2004, redukováno) Národní park Torres del Paine Národní park Torres del Paine ( Parque Nacional Torres del Paine ) se nachází v nejjižnější části státu a hraničí s antarktickou oblastí. Jeho rozloha je 1630 km2. Turistická sezóna je od listopadu do března, kdy je mírnější klima. Srážky jsou charakteristické hlavně pro západní sektor. V mnoha místech parku jsou vytvořena vyhlídková místa odkud jsou vidět nádherné přírodní scenérie. Národní park byl zřízen v roce 1959 a v roce 1979 se stal přírodní rezervací UNESCO. Majestátné jsou žulové masivy vysoké kolem 3000 m, tvarované v minulosti ledovcem. Jejich až 1000 m vysoké srázy dodávají parku jeho jedinečný ráz. Ve středních nadmořských výškách lze vypozorovat typickou vegetaci amerických andských prérií. Kolem jezer najdeme dubové lesíky a v oblastech ledovců tundru. Zajímavá je pochopitelně i fauna parku. (zpracoval Petr Hanus, 2003, zkráceno a jazykově upraveno, 2003) Punta Arenas Punta Arenas je jedno z nejjižnějších měst na světě. Už v polovině 19. století tu stávala opevněná tvrz, která měla chránit obchodní trasy na západní Ameriky. O pár desítek let později tady zavládl velkolepý rozmach, protože na severu kontinentu bylo objeveno zlato a po zdejší námořní cestě mířily lodě plné nadšených pasažérů, kterým zamotala hlavu zlatá horečka. Po otevření Panamského průplavu však věhlas města poněkud pohasl. Z dob největší slávy se však v Punta Arenas zachovala celá řada honosných budov mnoha významných obchodníků. Nejobdivovanější stavbou je Casa Braun-Menéndez nebo zdejší katedrála. V domech, jejichž interiéry jsou zpřístupněné turistům je možné vidět okázalé vnitřní vybavení, fresky, dobový nábytek i další zajímavosti. Punta Arenas je výborných výchozím místem k výletům do národního parku Torres del Paine. Součástí nezkažené přírody jsou vzácné druhy zvěře, žijí tu například pumy, šedé lišky, plameňáci nebo kondoři. (zpracoval Vladislav Lukáš, 2003) Národní park Lauca Národní park Lauca ( Parque Nacional Lauca ) na severu země má rozlohu 1379 km2. Jde o jeden z nejvýše položených parků světa (až 4500 m n. m.). Park je otevřen celoročně a má dobrou turistickou vybavenost včetně husté sítě mezinárodních silnic. Kdysi na vodu bohatá oblast byla v důsledku budování železnice přeměněna stavbou přehrady na jezeře Lauca, která vyvolala zaplavení mnoha lesů a četné sesuvy. 1970 se oblast stala národním parkem, ale již v roce 1959 byla prohlášena za přírodní rezervaci. V parku sídlí indiáni Ajmarové, živící se chovem ovcí a řemesly. Z pouštního plató vystupují výrazné sopečné vrcholy (vysoké až 6 000 m) s pokrývkou sněhu. Jihovýchodní část parku je známa sladkovodními jezery a unikátními bažinami. V oblasti žije přísně chráněná lama huanaco, kondor, divoká kočka, aj. Vegetace přechází od kaktusů vyšších nadmořských výšek po rostliny stepních plošin. (zpracoval Petr Hanus, 2003, zkráceno, obsahově a jazykově upraveno, 2003) Souostroví Juana Fernándeze Souostroví Juana Fernándeze (Archipiélago Juan Fernández) Příběhy Robinsona Crusoe zpracované Danielem Dafoe byly inspirovány osudy námořníka Alexandra Selkirka, autor je ale přesunul do Karibiku. Ve skutečnosti se odehrály na území dnešního Chile. Tehdy neosídlený ostrov, na kterém Angličané námořníka Selkirka vysadili v roce 1704, leží v souostroví Juana Fernándeze, které se nachází mezi 80° až 78° 47' západní délky a 33° 36' jižní šířky a je 650 km vzdálené od chilské pevniny. Vulkanické souostroví objevil Španěl Juan Fernández v roce 1574 a tvoří ho 3 ostrovy: Isla Robinson Crusoe (93 km2), Isla Marinero Alexandr Selkirk (85,5 km2) a Isla Santa Clara (5 km2). Oba větší ostrovy jsou mimořádně vysoké (Cerro el Yunque na Robinson Crusoe má 917 m n. m., Cerro los Inocentes na A.S. dokonce 1650 m n. m.). Ostrovy byly kolonizovány v roce 1877, obyvatelstvo se koncentruje v osadě San Juan Bautista na R.C. (asi 1600 obyvatel), na ostrově A. S. žije jen několik jednotlivců v osadě Rada de La Colonia. Z okolního moře se údajně získávají nejkvalitnější a největší langusty na světě. Od roku 1935 tvoří ostrovy národní park (1977 biosférická rezervace UNESCO). (s využitím Kalousek, O.: Za Robinsonem Crusoe, Lidé a Země, č. 12/1993, str. 757) |
