Bolívie

jazyky: španělština (61 %), kečujština (21 %), ajmarština (15 %) (všechny úř.), ostatní (3 %) (sčítání 2001)

národnosti: Kečuové 30 %, Ajmarové 25 %, mestici 30 %, běloši (kreolové) 15 % (sčítání 2001)

→ JZ tvoří náhorní plošina Altiplano ve výškách 3 800 – 4 000 m n. m., obklopená horstvy And (až 6 500 m n. m.), Cordillera Real na Z tvoří mohutnou kulisu městu La Paz. Nacházejí se zde nejvýše položená trvalá sídla v Andách. Na S a SV rozsáhlé roviny a nížiny, v povodí Amazonky s bohatou říční sítí. Na V zasahují okrajové části Gran Chaca. Střediskem státu je Altiplano, bezodtoké území s velkými jezery (Titicaca 8 145 km2, slané jezero Poopó), s polopouštním a stepním rostlinstvem. Na S a SV je tropické podnebí s bohatými srážkami, zimním obdobím sucha, tropickými deštnými pralesy a savanami.

→ Jedno z civilizačních center Jižní Ameriky – Tiahuanaco [tyauanako], od zač. 14. stol. součást incké říše. 1538 dobyto Španěly, nazývána Horní Peru, 1825 nezávislá republika (přispěním Simóna Bolívara, odtud jméno státu). Několik válek se sousedy, ztráta přístupu k Tichému oceánu a části Gran Chaka. Střídání vojenských režimů a diktatur, 1982 obnoven civilní demokratický režim. Snahy o získání územního koridoru k Tichému oceánu upadají díky snadnému tranzitu přes Chile a Peru.

→ Agrární stát s rozvinutým těžebním průmyslem. Orná půda 2 %, pastviny 24 %, lesy 53 %. Hlavními plodinami obilniny (kukuřice, rýže … nedostačují, dováží se), sója, brambory, tropické ovoce, cukrová třtina, káva, bavlník, kaučuk. Chov ovcí, skotu, lam, prasat.

→ Třetí největší producent koky na světě, její plochy ale klesají – vládou podpořené zničení nejrozsáhlejší oblasti pěstování koky na světě (podíl na HDP je nejasný, není v legálních statistikách, ovšem většina prodejů probíhá stejně mimo stát)

→ Významná těžba rud cínu (původně 1.–2. místo na světě a 2/3 bolívijského vývozu, od 70. let silně zredukováno), olova, zinku, stříbra, zlata, antimonu (1.), ropy a zemního plynu. Většina v dolech jižně od Titicaca: La Paz / Chukiyawu (Zn, W, Cu, Bs), Oruro / Ururu (Sn, Sb), Potosí / Putusi (všechny barevné kovy, dříve zde největší stříbrný důl na světě – tzv. Stříbrná hora).

→ Průmysl orientován na vnitřní trh, zejm. potravinářský, textilní, dřevozpracující, hutní. Bolívie má zaručen přístup do přístavů Arica a Ilo. Dříve jedna z nejchudších ekonomik je na vzestupu, v pol. 90. let dohoda o volném obchodu s Mexikem, připojení k Mercosuru (přidružený stát).

→ Administrativně dělena na 9 departmentů: Beni, Pando, Santa Cruz, Tarija, Cochabamba, Chuquisaca, La Paz, Oruro a Potosí. Od prosince 2007 existuje v prvních čtyřech departmentech silná tendence k autonomii. Hierarchicky nižší administrativní celky: 100 provincií (provincía), samosprávné obce (municipios) a kantony (cantones).  

→ Bolívie opakovaně požaduje vybudování koridoru přes atacamský region, o který přišla v roce 1884, čímž ztratila přístup k Tichému oceánu. Chile nárok zbudovat koridor pod suverenitou Bolívie vytrvale odmítá, místo něj navrhuje možnost kontrolovaného transportu bolívijského plynu a dalších průmyslových komodit. Druhý územní spor vede Bolívie s Brazílií o ostrov Isla Suaréz (por. Ilha Guajará-Mirim) ležící na řece Rio Mamoré. Část řeky tvoří hranici těchto států, ostrov je od roku 1958 pod správou Bolívie. Na základě historických argumentů nárokuje Bolívie spornou oblast Chaco od roku 1935 kontrolovanou Paraguayí.

Produkce koky

Produkce koky Bolívie je na 3. místě v produkci koky na světě (za Kolumbií a Peru). V roce 2005 představovala Bolívie 16 % světové produkce, v zemi jsou 3 hlavní oblasti pěstování: Yungas, Chapare a Apolo. Většina (71 %) produkce připadá na oblast Yungas. Jde o oblast, kde se stále nedaří produkci snížit a dokonce stále narůstá.
Přes snahy Spojených států zůstává pěstování koky významným zdrojem příjmů převážně v chudých horských oblastech. Jednotlivé bolivijské vlády se snažily pěstování koky zastavit, nebo alespoň omezit, jejich úsilí však nebylo vždy doprovázeno úspěchem. V posledních deseti letech převažovala restriktivní politika, jak dokládá graf pěstování koky v Bolívii mezi lety 1995 a 2005, nebyly tyto snahy vždy úspěšné. Na první pohled patrný dramatický pokles produkce mezi lety 1997 a 2001 odpovídá vládě autoritativního prezidenta Hugo Bánzera. Součástí jeho tvrdé politiky byly i násilné metody, které používal k potlačování pěstování koky, zejména mechanické ničení kokových políček. V roce 2001 Hugo Bánzer odchází kvůli nemoci z funkce a volby v roce 2002 vyhrává proamerický politik Sánchez de Lozada. Přestože mu USA přispívaly na vymýcení pěstování koky 150 miliony dolarů ročně a zásahy proti pěstitelům byly stejně nekompromisní jako v Banzerově éře, pokles produkce byl nepatrný. Důvodem je vytváření nových ploch osázených kokou, ale také postupná změna společenského klimatu spojená s nárůstem antipatií vůči protikokovým represím spojovaným s americkým vměšováním do bolivijské vnitřní politiky.
Důvodů neúspěchu v tažení proti koce i nespokojenosti obyvatel je hned několik:

· jedná se o tradiční plodinu pěstovanou celá staletí, která navíc není návyková a tím, že zahání pocit hladu, tlumí bolest a pomáhá překonat výškovou nemoc, není domácím obyvatelstvem vnímána jako rostlina nebezpečná
· je těžké odlišit legální produkci pro domácí spotřebu a nelegální produkci určenou k výrobě kokainu
· chybí alternativní plodina, která by přinášela srovnatelný zisk a našla ve světě odbytiště (alternativou není ani pěstování potravin pro domácí trh – místní produkce není schopná konkurovat levným potravinám dováženým hlavně z USA)
· negativní důsledky používání kokainu nedopadají na země, která koku produkují (heslem současného prezidenta Moralese je „koka není kokain“, USA by se podle něho měly věnovat podstatně větší pozornost redukci poptávky, nikoliv nabídky).

Nespokojenost obyvatelstva s politikou vlády ve vztahu k pěstování koky (a také s privatizací těžby plynu) vynesla po volbách v prosinci 2005 k moci jejího bývalého pěstitele Evo Moralese, který má v programu legalizaci pěstování koky včetně podpory jejího legálního vývozu (hlavně do Argentiny, možná i Číny), současně však i boj proti obchodu s narkotiky a zneužívání koky k výrobě kokainu. Jak si povede „v praxi“ je zatím ještě otázkou, jisté je, že se netají sympatiemi k Fidelu Castrovi a Hugo Chavézovi, což může naznačovat směr, jakým se bude Bolívie ubírat v následujících letech.

(zpracovala Daniela Stonová, 2006, redukováno, změněna struktura příspěvku)

Tiahuanaco

Tiahuanaco (nebo také Tiwanaku), ruiny města Ajmarské říše, leží 21 km jižně od jezera Titicaca na náhorní plošině Altiplano. Název Tiahuanaco pochází z inčtiny a znamená „město mrtvých“ (to proto, že když do něj vstoupil v 15. století 4. inka Mayta Capac, město již nežilo). Město bylo pravděpodobně významným kultovním centrem celé oblasti (podle některých názorů i centrem obchodním a politickým a snad i hlavním městem mocné říše). Vyspělá civilizace Tiahuanaka se rozvíjela od počátku našeho letopočtu do 8. století n. l. K nejvýznamnějším dochovaným stavbám patří: trosky chrámu Kalasasaya (zůstaly zde velké sloupy a široké kamenné schodiště, obrázek vlevo), Palác sarkofágů (trosky čtvercové kamenné budovy, v jejíchž základech byly objeveny hroby s trepanovanými lebkami), Akapana (nízká stupňovitá pyramida), Brána slunce (3 m vysoká a 4 m široká brána zhotovená z jediného kamenného bloku, obrázek vpravo).

(zpracovala Michaela Sobotková, 2005)