Salvadorská občanská válka  Salvadorská občanská válka 1980–1992. V období 1931–1980 dominovali salvadorské politice jednoznačně vojáci (např. – až na jednu výjimku – byl vždy prezident z řad důstojnictva). Občasné prezidentské volby byly jen výjimečně svobodné a nezfalšované. Režim se, přes vnější demokratickou fasádu, udržoval pomocí politických represí. Silná opozice proti zavedenému mocenskému systému se vytvořila až v 70. letech 20. století: tvořilo ji několik ilegálních krajně levicových skupin a legální proreformní pravicová Křesťanskodemokratická strana vedená José Napoleónem Duartem, kterého armáda rozsáhlými volebními podvody připravila o vítězství v prezidentských volbách v roce 1972 a následně ho donutila k emigraci. Událost měla pro další vývoj velmi neblahý dopad: nejenže byly oddáleny nezbytné reformy a rostlo sociální napětí v zemi, ale také režim jasně ukázal, že pokojnou cestou je jeho odstranění nemožné.
V roce 1979 zahájily levicové gerily ozbrojený boj proti vládě, v občanské válce se Salvador zmítal příštích 12 let. Na vystoupení levicových geril odpověděla salvadorská armáda i mimo kontrolu vlády stojící ultrapravicové „eskadry smrti“ rozpoutáním teroru nejen proti ozbrojencům, ale i proti civilnímu obyvatelstvu podezřelému z jejich podpory (např. při masakru v El Mozote v prosinci 1981 přišlo o život na 900 lidí). Na počátku občanské války došlo i ke změně ve vedení státu – vojenským pučem byla svržena ultrapravicová vláda gen. Carlose Humberta Romera (1977–79) a prezidentské pravomoci převzala revoluční vládní junta, v podstatě koalice skupiny důstojníků a představitelů Křesťanskodemokratické strany (José Napoleón Duarte se stal členem junty v březnu 1980). Junta se do řádných voleb v březnu 1982 snažila alespoň částečně vyřešit příčiny občanské války – umožnila činnost politických stran a ohlásila program pozemkové reformy a zestátnění bank a obchodu s kávou a cukrem. Představitelé Křesťanskodemokratické strany navíc požadovali ukončení armádního násilí a masového porušování lidských práv. Vnitřně ale junta nebyla příliš soudržná a poléhala ostrému nátlaku armády, jejíž ultrapravicová část považovala umírněný politický program vlády za až příliš levicový. Také se nepodařilo pacifikovat eskadry smrti, terorizující nejen sympatizanty levicových geril, ale také stoupence křesťanských demokratů. Jejich řádění padly za oběť i tak prominentní osoby, jako sansalvadorský arcibiskup Óscar Romero.
Přechodné období, nikoliv však občanskou válku, ukončily volby do Ústavodárného shromáždění 28. 3. 1982, které zvolilo prozatímního prezidenta (Álvaro Alfredo Magaña Borja) a v roce 1983 přijalo novou ústavu. Ta kladla poměrně velký důraz na ochranu individuálních lidských práv a na demokratické mechanismy vlády. Nově také kodifikovala pracovní právo, které přinášelo řadu zlepšení dosavadní právní úpravy, zejména pro zemědělské dělníky. Mnohé z ústavy ale zůstalo po dobu občanské války pouze v deklarativní rovině: armáda zůstávala autonomní a ve válce s levicovými povstalci jednala v podstatě nezávisle na státní moci. Legální politický boj se odehrával mezi Křesťanskodemokratickou stranou a ultrapravicovou Národní republikánskou aliancí (ARENA), kterou založil velitel vojenské kontrarozvědky Roberto D'Aubuisson.
V prezidentských volbách v roce 1984 zvítězil Duarte, po více než 50 letech první představitel země vzešlý z čestných demokratických voleb. Ukončit občanskou válku se mu ale nepodařilo, země se nadále potýkala s terorem ze strany levicových povstalců i armády a vražedných komand, která s ní byla spojena. Armádě navíc poskytovaly stálou pomoc USA, obávající se případného vítězství levicových geril a vzniku „další Nikaraguy“. Ukončení násilí bylo dohodnuto paradoxně až příštím prezidentem Alfredem Cristianim (ARENA) – to už ale v podstatně změněné mezinárodní situaci (zhroucení východního bloku). Ten přistoupil v září 1989 na přímá jednání se zastřešující organizací povstalců – FMLN. Po krachu rozhovorů zahájila FMLN ofenzívu a zaútočila na hlavní město. Krvavé boje si vyžádaly stovky obětí a vyprovokovaly salvadorskou armádu k násilným odvetným akcím, při nichž došlo i k vraždě 6 jezuitských duchovních. Tato událost měla značně negativní odezvu ve světě a v důsledku vedla k zastavení americké vojenské pomoci Salvadoru.
Počátkem roku 1990 požádali středoameričtí prezidenti OSN o zprostředkování přímých rozhovorů mezi salvadorskou vládou a povstalci. Teprve po roce jednání akceptovali zástupci vlády i FMLN pozvání generálního tajemníka OSN k vzájemnému setkání v New Yorku. Dne 25. 9. 1991 podepsaly obě strany newyorskou smlouvu, na jejímž základě byla zahájen proces národního usmíření. Jednání se vedle vlády a FMLN účastnili i zástupci dalších politických stran, církve a pozorovatelé OSN. Konečná dohoda – chapultepecká mírová smlouva – byla podepsána v Mexiku 16. 1. 1992. Na jejím základě bylo 1. února zahájeno devítiměsíční příměří, které žádná ze zúčastněných stran neporušila. Podstatou mírové smlouvy byla demobilizace ozbrojených složek FMLN a její akceptování jako legální politické strany. Óscar Arnulfo Romero y Goldámez Óscar Arnulfo Romero y Goldámez (* 15. 8. 1917 Ciudad Barrios – 24. 3. 1980 San Salvador), arcibiskup v San Salvadoru, přední bojovník za lidská práva a obhájce obětí občanské války v Salvadoru. Byl zastřelen během mše, jeho smrt upozornila světovou veřejnost na masové porušování lidských práv pravicovými autoritativními režimy v Latinské Americe. Od roku 1997 probíhá v katolické církvi proces jeho blahoslavení a svatořečení, je neoficiálním duchovním patronem Salvadoru a teologie osvobození (přestože se k ní nehlásil). Oceňují ho i nekatolické denominace, zejména anglikánská církev, která ho řadí mezi mučedníky 20. století a dokonce umístila jeho sochu u západního vchodu do Westminsterského opatství.
Na kněze byl vysvěcen během studií v Římě v roce 1942, následujícího roku se vrátil do vlasti a přes 20 let byl farářem. V 60. letech 20. století působil jako rektor semináře v San Salvadoru a od roku 1966 vedl místní biskupskou konferenci. Po 4letém působení ve funkci pomocného biskupa mu byla v roce 1974 svěřena diecéze Santiago de María a 23. února 1977 byl překvapivě jmenován sansalvadorským arcibiskupem. Tento krok Vatikánu vyvolal značnou kritiku liberální části salvadorských duchovních, kteří Romera považovali za příliš konzervativního a vládě nakloněného člověka.
Už v prvním měsíci ve své nové funkci byl Romero konfrontován s politicky motivovným násilím vůči té části duchovních, kteří byli pro své angažování v sociální i právní pomoci nejchudším vrstvám salvadorského obyvatelstva podezříváni vládnoucí garniturou ze sympatií k levici – 12. března byl zabit jeho osobní přítel, jezuitský kněz Rutilio Grande. Po této osobní zkušenosti se Romero – pro mnohé překvapivě – začal silně angažovat v boji za lidská a sociální práva, otevřeně kritizoval přetrvávající chudobu, sociální nespravedlnost, vraždy a mučení odpůrců režimu. Stal se mezinárodně známou osobou a v roce 1979 byl navržen na Nobelovu cenu míru. V roce 1980 otevřeně protestoval proti americké pomoci vojenskému režimu a varoval před tím, že bude využita i pro represe proti civilistům a pro porušování jejich základních lidských práv. Americký prezident Carter, který se obával, že se ze Salvadoru stane druhá Nikaragua Romerův protest ignoroval. Krátce poté byl Romero zastřelen. Bez násilností se neobešel ani jeho pohřeb, kterého se zúčastnilo na 1 milion lidí. Zpráva OSN z roku 1993 označila za osnovatele vraždy Roberta D'Aubuisson, v té době velitele vojenské rozvědky a zakladatele od roku 1989 v Salvadoru vládnoucí strany ARENA. Joya de Ceren Joya de Ceren [choja de seren], lokalita asi 40 km SZ od San Salvadoru. Mayské sídliště kolem roku 600 n. l. zasypané výbuchem sopky, objeveno teprve v roce 1990. Archeologický výzkum odkryl 17 zasypaných domů, v nichž se dochovalo např. nářadí, domácí potřeby i některé organické materiály. Od 1993 součást světového kulturního dědictví UNESCO. Fotbalová válkaFotbalová válka (Guerra del Fútbol, Football / Soccer War) byl šestidenní ozbrojený konflikt mezi Salvadorem a Hondurasem v roce 1969. Jeho bezprostředním impulsem byly spory během druhého vzájemného kvalifikačního fotbalového utkání na MS v roce 1970, v pozadí ale byla dlouhodobě neřešená agrární otázka v Salvadoru.
Pozemkové vlastnictví v Salvadoru bylo silně koncentrované, většina obyvatel venkova nevlastnila žádnou půdu a ani neměla reálnou možnost ji získat. Salvadorští bezzemci proto dlouhodobě překračovali bez jakýchkoliv dokladů hranice Hondurasu, usazovali se v příhraničním regionu mnohem méně zalidněného souseda a obdělávali do té doby ladem ležící půdu. Postupně vytvořili imigranti – tzv. guanacos – téměř souvislý pás osídlení a jejich počet dosáhl půl milionu. V roce 1969 se rozhodla honduraská vláda nelegální migranty ze země vyhostit a uvolněnou půdou uspokojit vlastní bezzemky. Už jen ohlášení tohoto kroku vyvolalo značné napětí, které se v následujících dnech ještě stupňovalo díky nacionalistické kampani salvadorského i honduraského tisku. Srážky během mezistátního fotbalového utkání přerostly 14. července 1969 ve válečné střetnutí, do kterého se vedle regulérních armád zapojili s nadšením i dobrovolníci z obou stran. Krátká válka, při níž bylo použity i těžké zbraně (dělostřelectvo a letectvo) byla ukončena na nátlak Organizace amerických států příměřím (od 20. 7. 1969), mírová smlouva byla podepsána až po 11 letech (30. 10. 1980). Honduraský dekret o vyhoštění nelegálních migrantů byl realizován, vlna reemigrantů způsobila v Salvadoru těžkou hospodářskou i společenskou krizi, která vyvrcholila občanskou válkou. |
