Cuzco Cuzco [kusko], město na Altiplanu, bývalé centrum starých Inků (kečuánsky Cuzco – pupek či střed). Založeno koncem 12. století. 1460 největší město Jižní Ameriky (kolem 200 000 obyvatel), v 16. stol. vypáleno a poškozeno zemětřesením. Machu Picchu Machu Picchu , ruiny opevněného města, nejznámější incká památka Peru, je vzdáleno 113 km od Cuzka a leží v nadmořské výšce 2 450 m. Objeveno bylo teprve v roce 1911 při výpravě Hirama Binghama z Yaleské univerzity, který se v Peru pokoušel lokalizovat město Vilcabamba, které založil Španěly poražený vladař Inků Manco Inca Yupanqui (Manco Capac), když v roce 1536 uprchl z Cuzka. Funkce a důvody vzniku sídla na tak odlehlém a nepřístupném místě nejsou dosud spolehlivě objasněny, jasné ale je, že město bylo ušetřeno ničivého vpádu Španělů a nakonec bylo bez boje opuštěno. Nedostatek spolehlivých údajů má dvě příčiny: incká civilizace nezanechala žádná písemná svědectví (Inkové neznali písmo v našem slova smyslu) a vpád Evropanů byl příliš rychlý a příliš destruktivní. Ke nejčastěji citovaným, dnes již ale vyvráceným mýtům patří, že Machu Picchu bylo chrámem slunečních panen, útočištěm posledních Inků, anebo snad dokonce rodištěm zakladatele incké dynastie. Jiné prameny považují Machu Picchu za jakousi inckou „univerzitu náboženství“. Opakovaný průzkum kosterních pozůstatků moderní metodou vyvrátil tradovaná tvrzení, že Machu Picchu byl chrámem Slunečních panen. Vše nasvědčuje tomu, že Inkové postavili Machu Picchu v panenské lokalitě, což je důkazem absence jeho vojenské funkce. Malá rozloha teras také podporuje předpoklad, že město bylo zasvěcené zábavě, nikoli práci (pravděpodobně nepojmulo více než tisíc lidí). Proti tvrzení, že bylo Machu Picchu vybudováno na místě rodiště prvních Inků stojí fakt, že se zde dosud nenalezly pozůstatky staršího lidského osídlení než z období 15. století. Co se týče zániku města, nejpravděpodobnější se zdá jedna z následujících teorií: buď bylo vyklizeno záměrně, aby se kolem Vilcabamby, posledního inckého útočiště, vytvořilo neobydlené nárazníkové pásmo, nebo bylo opuštěno dočasné z důvodu nějaké přírodní katastrofy (sucho, epidemie apod.), anebo kvůli dočasnému pozbytí významu pro incké vládce, například při řešení vnitropolitických sporů.
Machu Picchu je složeno z asi 200 dokonale architektonicky zpracovaných budov, které jsou rozestavěny na širokých terasách podél centrálního náměstí. Je zde množství impozantních staveb jako je Chrám slunce, známý také El Torreón – polokruhová věž s výklenky a okny, která mohla sloužit jako observatoř, dále Hlavní chrám, Chrám tří oken a slavná Intihuatana (lapač slunce) – místo určené pro oslavu kultu Slunce v podobě malé zploštělé pyramidy s velkými kamennými „slunečními hodinami“ vytesanými z přírodní skály. Na stavbu byly použity kameny o váze několika tun, které na sebe dokonale dosedají. (zpracovala Petra Skoupilová, 2005) Iquitos Iquitos [ikitos] - město v severovýchodním Peru na horním toku Amazonky; významný přístav (pro lodě do ponoru 4,6 m). Geoglyfy a petroglyfy v Nazce Geoglyfy a petroglyfy v Nazce – obrazce na povrchu pampy ingenio u města Nazca v Peru byly vytvořeny příslušníky kultury Nazca (100 – 800 n. l. nebo 350 př. n. l. – 500 n. l.) v oblasti náhorní pouštní planiny o rozloze 500 km2. Motivy jejich vzniku nebudou nikdy zcela objasněny vzhledem k nedostatku informaci o samotné kultuře. Odborně jsou obrazce označovány jako geoglyfy, vzniklé odklizením 10 – 20 cm tmavého vulkanického materiálu pouště na vápencový a pískovcový podklad. Představující geometrické linie (trojúhelníky, čtverce, spirály, paprskové linie s centrálními body) nebo obrazce zvířat (většinou mající vztah k vodě a zemědělství); a petroglyfy, umístěné na svazích nebo skalách, znázorňující lidské postavy.
První teorie, kterou vyslovili objevitelé obrazců Alfred Kroeber a Toribio Mejía v roce 1926, označovala obrazce za zavlažovací zařízení. Další domněnkou přisuzoval Paul Kosok v 1939 liniím funkci astronomického kalendáře. Jeho názor převzala Němka Marie Reicheová, která zasvětila výzkumu a zmapování obrazců celý život a která byla za zásluhy o záchranu obrazců před zničujícími návaly turistů jmenována peruánskou občankou a v roce 1994 dostala nejvyšší peruánské vyznamenání, Řád slunce. Skutečnost, že se vždy najde v bezpočtu astronomickým objektů nějaký, ke kterému lze daná linie vztáhnout, a že obrazce orientované ke hvězdám nejsou ve tmě vidět, vedla k vylovení dalších teorií jako poselství mimozemšťanům (1954 H. Wikins; 1960 G. Williamson; 1968 E. von Däniken), halucinogenní projevy (1988 E. Hadingham), uctívání božstev (J. Lancha) a poslední teorie „mapy“ krajiny Davida Johnsona (1996). Na základě družicového snímku zlomů v Peru a hydrologických údajů označil Johnson obrazce za záznamy o podzemní vodě. Geometrické linie ukazují na místa výskytu, obrazce zvířat jsou pak druhotně tematický prvek. Příčin bude nejspíš více a v každé teorii najdeme kousek pravdy, což zachová obrazců v Nazce jejich tajemnou krásu. (zpracoval František Kuda, 2004) Národní park Huascarán Národní park Huascarán ( Parque Nacional Huascarán ) má rozlohu asi 3400 km2. Nachází se asi ve vzdálenosti 10 km od sídla Huascaránu. Oblast má úhrn srážek od 700 do 1000 mm a průměrnou teplotou 10°C a klima je navíc charakterizováno obdobím sucha (od května do září) a dešťů (leden - březen). Park založený v roce 1975 obklopují ho dva řetězce pohoří And. Východnější z nich má na svých vrcholech sníh a led, západnější je bez sněhu. 27 vrcholů přesahuje 6000 m n. m. a samotný Huascarán je nejvyšším štítem tropické oblasti (6 768 m n. m.). Mezi řetězci pohoří se vinou hluboká údolí s hojnými vodními toky, parkem protékají dvě řeky: Santa, podél jejíhož toku najdeme asi 188 jezer, a Marañón. V údolí řeky Santy můžeme spatřit pozůstatky indiánských vesniček, jeho kouzelná scenérie mu vysloužila přízvisko Švýcarsko Latinské Ameriky. Park je zajímavý tím, že zde až do výšky 4000 m n. m. rostou běžně kaktusy, některé najdeme ještě v oblastech sněhu a ledu. (zpracoval Petr Hanus, jazykově upraveno) Národní park Manu Národní park Manu ( Parque Nacional del Manu ), zvlášť velká chráněná oblast (15340 km2) na východním úpatí peruánských And se rozkládá podél břehů řeky Manu (přítok Amazonky). V období od února do března je zde období dešťů, park je přístupný celý rok s dobrým turistickým zázemím. První návrh na ochranu pochází z roku 1967 národním parkem se stalo území 1973. Pro návštěvníky je otevřeno jen 20 % území NP, 10 % slouží pro vědecký výzkum. Oblast je dodnes osídlena indiány, kteří zde mohou lovit podle svých zvyklostí. Poslední neznámý indiánský kmen byl na tomto území objeven asi před 20 lety. Území je tvořeno rovnými a vyvýšenými plató, které se směrem na Z zvedají k andským Cordillerám, celé je navíc rozbrázděno mnoha řekami. Podél řeky manu najdeme mangrovové a cypřišové porosty, mokřady obklopené prériemi a dále pak hustými lesy pokrývající skoro celé území parku. Je tu hojnost zvěře: tapíři, pekari, pásovci, pumy.
(zpracoval Petr Hanus, redukováno, jazykově výrazně upraveno) Jezero Titicaca Jezero Titicaca (Lago Titicaca) leží na hranici Peru a Bolívie. Je druhé největší jezero Jižní Ameriky (8300 km2) a nejvýše položené jezero s pravidelnou lodní dopravou. Leží v nadmořské výšce 3812 m n.m., v náhorní plošině Altiplano. Průměrná hloubka je 103 m, maximální 281 m. První parník, který spojoval po jezeře obě země byl postaven v r. 1962 v Anglii, rozmontován na pobřeží Peru, převezen přes Andy a pak znovu složen a spuštěn na jezero.
Název jezera se odvozuje ze slov titi (v ajmarštině horská kočka, puma), a caca (kečuánské slovo pro kámen, skálu). Na ostrově Slunce (Isla del Sol, patří Bolívii) je opravdu posvátný kámen, který uctívali již lidé před příchodem Inků. Podle incké legendy se z nedozírných ledových hlubin jezera vynořil bůh stvořitel Viracoča. Indiáni jsou dodnes přesvědčeni, že když někdo do jezera spadne (například rybář), neměly by být podnikány žádné pokusy o jeho záchranu a měl by se nechat utopit jako oběť bohyni přírody a Země nesoucí jméno Pača-Mama (průměrně se utopí 4 rybáři za rok).
Členité břehy jezera obývají Ajmarové, Urové a Kečuové. Jezero zajišťuje i v tak velké nadmořské výšce celkem příjemné klimatické podmínky, dostatek vody a obživy. Napájeno je mnoha drobnými toky stékajícími z hor obklopujících Altiplano. Vodu z jezera odvádí řeka Desaguadero, která teče směrem na jih do jezera Poopó.
Zajímavostí jezera jsou plovoucí ostrovy Islas Uros, na kterých žijí indiáni Urové. Tyto ostrovy jsou vytvořeny z rákosu totora, který musí indiáni neustále přidávat nový. Ostrovy jsou zakotveny ke dnu pomoci zapíchnutých tyčí. (zpracovala Eliška Klímová, 2004, kráceno a doplněno podle referátu, který zpracoval Ondřej Jašek, 20) Samuel Fritz Samuel Fritz (* 9. 4. 1654 Trutnov, + 20. 3. 1725 Jéveros (dnešní Peru)) během studia na pražské Filozofické fakultě vstoupil 1673 do Tovaryšstva Ježíšova, v letech 1680-83 studoval teologii v Olomouci. Roku 1683 se přihlásil jako misionář do zámořských kolonií Španělska, 1684 vyplul směrem do Cartageny de Indias v místokrálovství Nová Granada (dnešní Kolumbie), odtud se vydal po souši do Quita a do misií na řece Marañón, tj. na horním toku Amazonky (od 1686), mezi Indiány kmene Omaguů, Yurimaguů, Aizuarů a Ibanomů. Při svém působení poznal veletok až k ústí a shromáždil data pro vytvoření mapy vydané 1707 v Quitu tiskem a hodnocené s velkým uznáním i pozdějšími přírodovědci (Ch. M. La Condamine, T. Haenke). V misijních záležitostech cestoval do Limy (1693 při návratu se zastavil na horním toku Marañónu a popsal jeho prameny v horském jezeře Lauricocha – pamětní deska zde ) a Quita (1700 a 1707). V letech 1704-12 vykonával funkci superiora marañónských misií. Ovládal několik indiánských jazyků - sepsal snad slovník jazyka Omaguů. Zprávami o životě amazonských Indiánů, o politické situaci v oblasti (konflikty Španělů s Portugalci) a zmíněnou mapou přispěl k vědeckému poznání Amazonie. (upraveno podle Kolmaš, J. – Krupa, V. – Opatrný, J.: Kdo byl kdo. Čeští a slovenští orientalisté, afrikanisté a iberoamerikanisté. Libri, Praha, 1999) Pramen Amazonky Pramen Amazonky je dodnes sporný, odborná diskuze o jeho lokalizaci nebyla dosud uzavřena. Až do 50. let 20. století byl v souhlasu s mapou českého jezuity Samuela Fritze vydanou v roce 1707 za pramen Amazonky považován Marañón vznikající v ledovcovém jezeře Lauricocha (v pásmu Cordillera Central Peruánských And). V 50. letech se však měřením na mapách větších měřítek zachycujících přesněji všechny říční zákruty zjistilo, že druhá zdrojnice Amazonky Ucayali je výrazně delší než Marañón. Nejdelší zdrojnicí řeky Ucayali je pak Río Apurímac, spory se vedou o pramen této řeky.
Přehled dosavadních názorů na lokalizaci pramenů Amazonky (Río Apurímac):
| autor | pramen |
| S. J. Santos García (1935), Helen a Frank Schreiderovi (1968) | jezero Laguna Vilafro a z něj vytékající řeka Río Santiago, asi 11 km západně od vesnice Cailloma |
| Michel Perrin (1953) |
pramen na úpatí Cerro Huagra v pohoří Cordillera Chilca, severozápadně od vesnice Cailloma |
| plk. Gerardo Dianderas (1953) | Cerro Huagra - Río Monigote |
| Nicholas Asheshov (1969) | vrchol Nevado Minaspata, 30 km jihozápadně od vesnice Cailloma |
| Carlos Peñaherrera del Aquila (1969) | severní úpatí hory Nevado Mismi - údolí Carhuasanta |
|
Loren McIntyre (1971), Jean Michel Cousteau (1982) | malé jezero na úpatí hory Nevado Mismi (asi 2 km od předchozího) |
| Walter Bonatti (1978) | Cerro Huagra - Río Huarajo |
| Jacek Palkiewicz, Zaniel Novoa Goicochea (1997) | úpatí vrcholu Nevado Quehuisha - údolí Apacheta
|
V létě v roce 1999 přispěla do diskuze o prameni Amazonky i česká expedice vedená doc. RNDr. Bohumírem Janským, CSc. z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy, v našem tisku se dokonce objevily informace o „objevu“ jediného pravého pramene veletoku. Doc. Jánský se ztotožnil s názorem Carlose Peñaherrery del Aquila a za hlavní pramen Río Apurímac označuje říčku Río Carhuasanta. Toto tvrzení opírá o tyto argumenty:
celková délka pramenného úseku od levé zdrojnice Carhuasanty v ledovcovém jezeře Laguna až po vznik řeky Apurímac (soutok Río Santiago a Río Hornillos) činí 59,573 km.
prameny Río Carhuasanta leží v nejvyšší nadmořské výšce ze všech zdrojnic, které byly popisovány předchozími expedicemi, a to 5238 m (pravá zdrojnice), resp. 5233 (levá zdrojnice).
Největší plochu povodí ze všech zdrojnic Río Lloqueta má Carhuasanta - 19,6 km² (oproti tomu Sillanque 14,1 km², Apacheta 14,1 km², Ccaccansa 8,8 km²).
Ve prospěch Río Apachety hovoří pouze větší průtok (205,9 l/s oproti Río Carhuasantě se 168,6 l/s).
Umělý kanál, který se odděluje od Río Challamayo a napájí jezera Parihuana a Huarhuarco, prodlužuje pramenný tok Río Apurímac o 9,1 km. Přírodním řečištěm je však Río Hornillos.
Nejdelší pramenný úsek Amazonky má tedy následující průběh: prameny Río Carhuasanta - R. Lloqueta - R. Challamayo - R. Hornillos - jeho soutokem s R. Santiago vzniká Río Apurímac. Ten mění na dolním toku název na R. Ene a poté R. Tambo. Jeho soutokem s R. Urubamba vzniká R. Ucayali a po jeho soutoku s Marañónem vzniká Río Amazonas.
 (upraveno podle Janský, B.: Kde pramení Amazonka? IN: Magazín Koktejl, Květen 2000 – el. verzezde) |
