Teotihuacán Teotihuacán , nejznámější předkolumbovská stavební památka Mexika, leží necelých 50 kilometrů severovýchodně od hlavního měst, na vyprahlé náhorní plošině v nadmořské výšce asi 2200 metrů. Podle Aztéků byl Teotihuacán středem vesmíru, kde se bohové sešli, aby stvořili nový svět pod znovuzrozeným Sluncem. Bylo to místo, kde vznikl civilizovaný život a zrodil se čas. K prvnímu osídlení oblasti došlo asi v 5. století př. n. l. V roce 500 byl Teotihuacán největším městem ve Střední Americe, na ploše 21 km² žilo na 100 000 obyvatel. Město mělo široké ulice, obrovské kultovní budovy, řemeslnickou čtvrť a četné soukromé domy. Hlavní osu města probíhající severojižně tvořila asi 40 metrů široká a 2,3 kilometrů dlouhá hlavní ulice. Dnes se označuje jako Ulice mrtvých, je vroubena chrámy a svatyněmi a dominují jí dvě pyramidy. Na jižním konci Ulice mrtvých se nachází pyramida Slunce (Pirámide del Sol), která je třetí nejvyšší pyramidou na světě. Dnes měří přes 70 metrů, její základna má na všech čtyřech stranách 222 metrů a na vrchol vede 248 schodů. Byla postavena přibližně kolem roku 100 n. l. ze 3 mil. tun kamene, cihel, sutin, a to bez použití kovových nástrojů, tažných zvířat nebo kola. Pyramida Slunce roste ze základny v několika stupních. Cesta širokým schodištěm vzhůru stoupá po úzkých schodech tak, aby pro věřící nebylo až tak snadné pyramidu zdolat. Na počátku 20. století utrpěla pracemi prvních archeologů, kdy byla neodborně vykopána a nepřesně zrekonstruována. Na severním konci Ulice mrtvých se nachází pyramida Měsíce (Pirámide de la Luna), výstup na ni je obtížnější, ale pohled seshora daleko mystičtější. Sestává z několika do sebe zapadajících pyramid o celkové výšce 46 metrů (Slunce a Měsíc se podle jedné legendy zrodily v Teotihuacánu). V centru města je obrovské veřejné shromaždiště označované jako citadela (La Ciudadela). Je to čtvercová plošina o délce stran téměř 400 metrů a s velkým schodištěm. Citadela sloužila pravděpodobně jako tržiště a bylo to snad nejdůležitější místo v Teotihuacánu. Na této plošině stojí chrám ve tvaru pyramidy zasvěcený bohu Quetzalcóatlovi. Chrám měl nesmírný význam nejen pro obyvatele Teotihuacánu, ale později i pro Maye, kteří mnohé z teotihuacánské symboliky převzali. Je konstruován terasovitě, původně dosahoval výšky přes 21 metrů a dodnes je bohatě dekorován skulpturami. Všude zdvíhají z kamenů výhružně hlavy hadi a ještě pořád působí na návštěvníky zneklidňujícím dojmem.
Lidé teotihuacánské kultury, kteří město vybudovali, žili převážně z obdělávání půdy. Hospodářsky důležitý byl lokální výskyt obsidiánu a známá keramika oranžové barvy, obojí se vyváželo. Drahocenné nástěnné malby dokládají velkou uměleckou zručnost. Neví se přesně, jak Teotihuacán skončil, je však jisté, že to byl násilný konec a že město bylo v 8. století zpustošeno a vypáleno, možná Toltéky. (zpracovala Iveta Mašlejová, 2006) Aztékové Aztékové, označovaní také jako Mexikové či Tenochkové, jsou indiánským národem, pravděpodobně původem ze severního Mexika – ze bájné země Aztlán. Z Aztlánu se kmen vydal směrem na jih a na počátku 13. století se usadil na náhorních plošinách středního Mexika, kde založili město Tenochtitlán, „kaktusové místo“, pozdější metropoli Ciudad de México. Aztékové v architektuře, astronomii a dalších oblastech navázali na dědictví svých kulturně vyspělejších předchůdců (Toltéků, Mixtéků a Zapotéků). Vytvořili piktografické písmo, měli rozvinutou astronomii a velké znalosti v lékařství. Jejich náboženské obřady prosluly krvavými oběťmi.
Původní náboženství a filosofie Aztéků: Aztécká víra zvolna utvářená po staletí se obohacovala o bohy převzaté od ovládnutých národů. Díky tomu byli Aztékové považováni za nejzbožnější Indiány. Ústředním pojmem aztéckého náboženství je výraz teotl, což bývá v užším smyslu překládáno jako bůh. Původní význam je však širší a odkazuje k i slovům mocný, účinný. Cílem aztéckého náboženství uplatňovaným v praxi bylo využít přírodních sil příznivých existenci člověka a odpudit ty, jež mu škodí. Náboženství Aztéků nemělo žádného spasitele lidstva, ani nebe či peklo, kde by lidské chování bylo odměněno či potrestáno. Aztékové věřili, že přírodní síly jednají dobře či zle, podobně jako lidé, takže logicky zosobňovali živly jako božstva mužská či ženská. K jejich uctívání patřilo obětování darů, modlení a symbolické obřady, jimiž chtěli božské síly přimět, aby jednaly ku prospěchu lidí.
Přes řadu synkretických prvků představuje aztécké náboženství ucelený systém provazující různorodý panteon s promyšlenou kosmologií. Oficiální koncepci aztéckého mýtu o vzniku a počátku světa dokládá tzv. Kalendářní kámen (Aztec Sun Stone) nalezený v Tenochtitlánu. Jsou na něm vyznačena čtyři období nazývaná „Slunce“, v nichž byl svět čtyřikrát stvořen a čtyřikrát zničen. Původci tohoto děje byla čtyři božstva, původně zřejmě božstva čtyř světových stran, která se později smísila s kmenovými bohy a kulturními hrdiny. Prvnímu období, zvanému Čtyři Ocelot, dominoval bůh Tezcatlipoca (Kouřící zrcadlo), jenž se ke konci změnil v Slunce, zatímco jaguáři sežrali obry (lidstvo), kteří tehdy na zemi žili. Božským vládcem druhého období, zvaného Čtyři Vítr, byl Quetzalcoatl ztotožněný s bohem větru, jehož dech podobný smršti zničil svět a lidé, kteří přežili, se proměnili v opice. Třetí období Čtyři Déšť skončilo ohnivým deštěm způsobeným bohem Tlalocem, přičemž se nepatrná část lidí zachránila proměnou v ptáky. Chalchiuhtlicue (Naše Paní s Tyrkysovou sukní), bohyně vod, vládla ve čtvrtém Slunci, zvaném Čtyři Voda, po němž přišla potopa a proměnila lidi v ryby.
Páté období zvané Čtyři Zemětřesení bylo pro Aztéky současností. Na jeho počátku byl svět zahalen temnotou, a proto se bohové sešli v Teotihuacánu, aby vyvolali v život nové Slunce. Vládcem tohoto období se stal bůh Tonatiuh (Slunce), kterému musí lidé trvale přinášet oběti – lidská srdce, aby se nezastavilo a každou noc mohlo překonávat podsvětí. Tato epocha bude zničena zemětřesením, až přijde čas.
Vesmír sám byl pojímán spíše ve smyslu náboženském než zeměpisném a svisle i vodorovně byl rozdělen na nábožensky významné oblasti. Vodorovný vesmír znal pět směrů – 4 hlavní světové strany a střed. Huehueteotl, velmi staré božstvo ohně a jeden ze základů mexického náboženství, ovládal oblast středu. Východ patřil Tlalokovi (božstvu deště) a Mixcoatlovi (božstvu mraků), byla to světová strana hojnosti. Jih byl pro vyprahlé oblasti považován za nedobrý, jeho ochrannými božstvy byli Xipe (Sedřený z kůže) a Macuilxochitl (Pět Květ), obě božstva byla spojována s jarem a květy. Západ byl příznivý, tam přebývala planeta Venuše, spojovaná s Quetzalcoatlem (Opeřený had) – pánem moudrosti. Sever byl ponurým a ošklivým místem, kde vládl Mictlantecuhtli (Pán smrti). Vertikální svět byl rozdělen na nebe a peklo bez morálního významu, spíše nadsvětí a podsvětí. Nebes mohlo být až 13 a byla bydlištěm božstev, podle jejich hodnosti a postavení v hierarchii. V nejvyšším nebi, v okolí hvězdy Polárky, žil původní stvořitel Ometecuthtli (Tonacatecuhtli) – pán osudu. Jedno z nebes patřilo Tlalokovi, který tam přijímal ty, kdo se utopili, byli zabiti bleskem nebo zemřeli nějak ve spojení s vodou. Nebe bylo dále rozděleno na západní a východní podle pohybu Slunce. Východní nebe bylo domovem válečníků, jejichž smrt v bitvě nebo na obětišti poskytovala pokrm Slunci. V západní sídlily ženy, jež zemřely při porodu a tak se obětovaly, aby porodily příštího válečníka. Ostatní mrtví se dostali do Mictlanu – do podsvětí.
Hierarchie aztéckých božstev a uznávání jejich postavení a autority se velmi podobá hierarchii křesťanských svatých (ostatně tento fakt po příchodu Evropanů výrazně urychlil konverzi Indiánů ke katolictví). V čele panteonu Aztéků byla nejvyšší dvojice Tonacatecuhtli a Tonacacihuatl = „Náš pán a Paní života“. Tato božstva plnila funkci rodičů a původců ostatních božstev. Nebyla zvlášť uctívána, protože na přírodu měla jen vzdálený vliv. Nejvyššími, tzv. Velkými, božstvy aztéckého panteonu byla trojice: Huitzilopochtli = Kouzelník, Kolibřík (hlavní božstvo Tenochtitlánu, božstvo války a slunce), Tezcatlipoca = Kouřící zrcadlo (hlavní božstvo panteonu) a Quetzalcoatl = Opeřený had (božstvo vědění a kněžství, také božstvo větru). Zvláštní postavení měly hvězdy. Aztékové se považovali za syny Slunce a uctívali sluneční kotouč. Obětovali mu „vzácnou vodu“, což byla lidská krev, aby svět mohl dál existovat. Osud každého člověka byl těsně spjat s hvězdami, v jejichž konstelaci se narodil. Velká, hlavní božstva kmene byla spojována s nebem, mnoho dalších mělo zase vliv na růst a plodnost. Tato božstva se vyskytovala často v páru jako muž a žena (snad myšlenka reprodukce mužského a ženského principu). Velice důležitá byla božstva půdy a smrti, protože úroda roste ze země a mrtví se do ní vracejí. Aztékové se domnívali, že vycházející slunce se rodí ze země a při západu se do ní ukrývá, odchází zřejmě do světa mrtvých. Mužská a ženská božstva sdružovaná s půdou měla velký význam pro sluneční kult a pro růst a úrodnost.
Náboženství Aztéků mělo velice složitý rituál, jenž byl doprovázen aktivním provozováním magie. Velmi důležitou silou v řízení rituálů, a tím i života Aztéků, bylo kněžstvo, které mělo také svou hierarchii. Kněží si při obřadech nasazovali masky a oblékali do šatu božstva (nagualismus), které pak zde na zemi zosobňovali (ixiptla = zástupci, prostředníci bohů). Síla a moc boha v podobě ixiptlatliho mohla být na člověka přenesena prostřednictvím rituálu „pojídání boha“, např. při rituálním kanibalismu. Kněží museli dodržovat přísné předpisy půstu a sebetrýznění. Život v ústraní a neustálá konzumace drog dělala z knězů fanatické a bezcitné nástroje jejich náboženství, v jehož jménu pak mohli vykonávat v podstatě masové popravy. V určitých dnech bylo obvyklé obětovat menší množství vlastní krve. Toto pravidelné sebetrýznění se očekávalo zejména od knězů a panovníků. Náhlou tělesnou bolestí se mělo upadnout do stavu, který umožnil dorozumívání s duchovním světem.
Aztécké náboženství bylo úzce svázáno s kalendářem, rozděleným na dvě části – posvátný a sluneční kalendář. Posvátný rok (tonalpohualli) se členil na 260 dnů (jako mayský) a dále se dělil na 20 úseků (týdnů) po 13 dnech. Velké aztécké náboženské slavnosti se konaly podle dat slunečního roku. Sluneční rok sestával z 18 měsíců po 20 dnech (=360 dnů) a z 5 neblahých dnů vyrovnávajících rozdíl s astronomickým rokem. Kalendářový cyklus (svazek let), daný intervalem 52 let mezi opakujícími se kombinacemi posvátného a slunečního roku, patřil ke klíčovým okamžikům aztécké kultury. Konec každého kalendářového cyklu byl spjat s očekáváním a obavou z konce světa. (zpracovala Karolina Cvrková, 2005) Cenoty Cenoty jsou geomorfologické krasové útvary typické pro vápencové plošiny Karibiku, zejména pro oblast Yucatanského poloostrova. Název vychází z mayského slova dzonot (propast). Jsou to vlastně bývalé jeskyně s částečně nebo úplně propadlým stropem a zatopeným dnem vázané na zlomy v podloží. Yucatan je tvořen rozsáhlou plochou vápencovou plošinou s komplikovaných krasovým systémem. Nejsou zde prakticky žádné povrchové toky, srážky velmi rychle prosakují do podzemí, kudy jsou odváděny až do moře. Kolísáním hladiny světového oceánu během terciéru a kvartéru došlo několikrát ke změně erozní báze. V souvislosti s posledním glaciálem došlo díky mořské transgresi k zaplavení i vyšších jeskynních pater a zastavení procesu krasovění. Proto mnoho dnešních pobřežních jeskynních systémů má své ústí pod hladinou Mexického zálivu. Během přílivu z nich proudí sladká voda, kdežto při odlivu je jimi nasávána voda slaná. Voda v zatopeném krasu je velmi čistá se stálou teplotou. V oblastech styku slané a sladké vody je vodní sloupec rozdělen tzv. haloklinou na dvě hustotně odlišné vrstvy, vrchní sladkou a spodní slanou. Zajímavostí je půlkruhovitý prstenec cenot v severozápadním Yucatanu. Propojený podzemní systém sleduje zlomy podloží, které vznikly před 65 mil. lety po pádu asteroidu, cenoty tak sledují původní okraj kráteru Chicxulub.
V mayské mytologii byly cenoty považovány za zdroj plodnosti a života, vstupní bránu do podsvětí a domov boha deště Chaka, uctívaného lidskými oběťmi. Mayové věřili, že oběti shazované do cenot neumírají a žijí navěky. Tento rituál prováděný kněžími měl zajistit rovnováhu slunce a deště, tedy dobrou úrodu. Obecně jsou cenoty cenným archeologickým nalezištěm, poskytujícím poznatky o mayských zvycích, ale i o pohnuté geologické minulosti poloostrova. Časté jsou i nálezy fosílií dávné fauny, které se díky nepřístupnosti zdejšího prostředí zachovaly ve výborném stavu. V 80. letech 20. století byly cenoty v souvislosti s rozvojem cestovního ruchu „znovuobjeveny“ speleology a později amatérskými potápěči. Dnes je yucatanské pobřeží s největším výskytem cenot označované jako Riviera Maya oblíbeným cílem turistů. S tím však souvisí celkové zatížení a znečištění prostředí, poškozování památek, krasové výzdoby nebo vynášení archeologických nálezů. Neméně závažný je problém zpoplatňování vstupů do cenot a jiných archeologických nalezišť. Zejména místní obyvatelstvo, které je obecně považováno za potomky Mayů, odmítá komercionalizaci posvátných míst svých předků. Nové náboženství, které přinesli španělští dobyvatelé, si přizpůsobili, a tak se z mnoha mayských obětních center stala novodobá křesťanská poutní místa. Odhaduje se, že je prozkoumáno asi 20 % yucatanského podzemního labyrintu, proto je jeho ochrana z mnoha důvodů více než na místě. (zpracoval Patrik Netopil, 2005) Památka zesnulých Památka zesnulých (Dia de los Muertos) je katolický svátek, který vznikl na území Mexika a postupně se rozšířil do celého světa. Na jeho počátku stály předkřesťanské náboženské představy indiánů, kteří věřili, že duše zemřelých se v určitém období roku vracejí „na návštěvu“ do svých původních domovů; smrt totiž nebyla ani v předkolumbovském Mexiku spojována s představou absolutního konce a indiáni věřili, že se po ní dostávají do dalšího světa. Na rozdíl od křesťanských představ nebyla kvalita posmrtného života vázána na „zásluhy“ z dřívějška, ale pouze na způsob smrti (nejčestnější byla smrt v boji, při obětních obřadech nebo při porodu). Při duchovní conquistě a evangelizaci indiánů se katoličtí duchovní snažili existující spiritualitu spíš využít, než ji zlikvidovat a díky tomu pronikly prvky původního kultu mrtvých i do mexického katolicismu. „Dušičky“ v Mexiku trvají několik dní až týdnů (od 28. října do konce listopadu) a patří k nejdůležitějším oslavám katolického roku. Dnes průběh oslav silně ovlivňuje trh a komerce, díky čemuž se mexické „dušičky“ stávají podobnými svátky konzumu jako české vánoce.
Přípravy tradičních oslav probíhají od začátku října. Ženy při nich připravují ofrendy (obětiny zesnulým, zejména pan de muerto, tj. chléb mrtvých), vaří oblíbená jídla a připravují dárky pro zemřelé, zejména pro děti. Muži zajišťují dostatečné množství květů cempasúchil (afrikány), domácí oltář, květinové oblouky a hřiboví oltáře. Vedle hrobů se zdobí i ulice – nejčastěji vystřihovánkami s motivem kostlivců. Zvyklosti i doba oslav jsou krajově odlišné. Podle lidové zbožnosti se v jejich průběhu vracejí duše zemřelých do původních domovů, kde pak různě dlouhou dobu pobývají. Nejdéle zůstávají tragicky zemřelí, pak děti a poté dospělí. Všichni jsou vítáni výbuchy petard a vyzdobenou cestičkou k domovu, neboť se věří, že duše jsou slepé a při návratu jim pomáhá čich. Vrcholem oslav je 2. listopad, kdy se odpoledne odchází na hřbitov, zapalují se svíce a copál (kadidlo) a předříkávají se modlitby. Na rozdíl od Evropy není pro hřbitovy typická chmurná nálada: po nasycení duší se živí najedí, nabízejí si jídlo mezi sebou, hudební skupiny vyhrávají na přání, děti běhají a muži si připíjejí s dušemi příbuzných, někdy se zůstává na hřbitově po celou noc. Následující den, tj. 3. listopadu, dávají kmotřenci kmotrům výslužku, kmotři naopak musí nabídnout nějakou součást oblečení, plátno nebo peníze. V některých oblastech se věří, že duše se vracejí do svého světa již 3. 11. za úsvitu, jinde zůstávají se živými déle – tragicky zemřelí až do 30. 11. Na rozloučenou jim zpravidla vyhrávají kapely. (zpracovala Lucie Vykydalová, 2005) PuebloPueblo, označení pro město nebo vesnici indiánů v severním Mexiku a v USA ve státech Nové Mexiko a Arizona. Puebla jsou budována stupňovitým přistavováním nových domů na střechách domů starších. Stavebním materiálem je kámen nebo vepřovice. Teotihuacán Teotihuacán [teotyuakan], archeologická lokalita ve středním Mexiku severně od hlavního města Cuidad de México; mocenský hegemon středního Mexika, ovlivňoval značnou část Střední Ameriky včetně mayské oblasti. Město mělo až 200 000 obyvatel. Cesta mrtvých, pyramidy Slunce a Měsíce. Rozsáhlé chrámy a paláce. Sisal Sisal, malé město na severozápadním pobřeží Yucatanu, byl v 19. století jedním z nejčilejších mexických přístavů. O jeho významu svědčí i skutečnost, že jeho jméno bylo přeneseno na jeden z vyvážených produktů – velmi pevná vlákna získávaná z rostliny Agave sisalana. Hlavní produkční oblastí sisalu je v současnosti východní Afrika. Tequila Tequila , populární alkoholický nápoj, který se vyrábí výhradně v Mexiku, je jedním z druhů mezcalu. Mezcal je obecně pálenka vyráběná fermentací šťávy agáve. Označení tequila je vyhrazeno pro pálenku vyráběnou z přesně určeného druhu agáve (modrá agave, Agave Tequilana) v geograficky přesně vymezeném regionu (mexický stát Jalisco a okolí). Tuto skutečnost musí potvrzovat tzv. Denominación de origen, potvrzení původu. Vedle modré agáve mohou být použity jako vstupní suroviny i jiné látky (obvykle obilí a třtinový cukr), podíl agáve ale musí přesahovat 51 %. Běžně je tequila bezbarvá a obsahuje 40 % alkoholu. Podle doby zrání se tequila dělí na 3 kategorie: plata nebo blanca (zraje do 60 dní, drsnější chuť), reposado (kolem 1 roku) a añejo (kolem 3 let, nejjemnější). Proces stárnutí neovlivňuje barvu tequily, ta je vždy čirá a bezbarvá, jemnější kategorie jsou tradičně dobarvovány karamelem (reposado světlejší, añejo tmavší). (zpracovala Iva Holečková, 2004, značně upraveno) Miguel Hidalgo y Costilla Miguel Hidalgo y Costilla (* 8. 5. 1753 Corralejo, + 30. 7. 1811 Chihuahua) je předním představitelem boje za nezávislost Mexika. Po studiích teologie a vysvěcení na kněze působil jako duchovní ve vesničce Dolores. Kontakty s prostředím chudých indiánů a četba osvíceneckých autorů ho přivedla mezi kritiky koloniálního režimu. V roce 1810 se stal členem skupiny independentistů v Guanajuatu a po jejím prozrazení vydal 16. září 1810 provolání z Dolores (Grito de Dolores). V něm vyzval své farníky a indiány shromážděné na nedělním trhu k boji proti španělskému útisku a daním a k ochraně náboženství. Patronkou tohoto zápasu prohlásil Panenku Marii z Guadelupe. Po několika dnech připojil k prohlášení i požadavek nezávislosti země, zrušení otroctví a navrácení půdy indiánským obcím. Provolání z Dolores je mexickými historiky chápáno jako vyhlášení nezávislosti (16. září je proto státním svátkem Mexika). Provolání vedlo k rozsáhlému povstání, při kterém Hidalgo se svými stoupenci obsazoval stále větší území. Hidalgova armáda postoupila až k hlavnímu městu, nakonec se na něj ale neodvážila zaútočit a 17. ledna 1811 byla drtivě poražena. O dva měsíce později byl Hidalgo zajat, odsouzen k smrti a zastřelen, povstání ale nebylo nikdy zcela potlačeno. Už krátce po smrti začali stoupenci nezávislosti označovat Hidalga za otce národa a symbol boje za nezávislost. Maxmilián I. Habsburský Maxmilián I. Habsburský (* 6. 7. 1832 Wien, + 19. 6. 1867 Querétar, Mexiko), mladší bratr rakouského císaře Františka Josefa I., mexický císař. Na přelomu let 1861 a 1862 intervenovaly v občanskou válkou rozvráceném Mexiku některé evropské mocnosti (Francie, Británie, Španělsko) ve snaze domoci se vrácení svých pohledávek. V prosinci 1861 obsadily španělské jednotky přístav Veracruz, v lednu 1862 se vylodili i Angličané a Francouzi. Jednání s Mexičany ukázala ochotu se s evropskými věřiteli nějakým způsobem vyrovnat, třebaže ne okamžitě. V dubnu 1862 proto byly španělské a anglické jednotky ze země evakuovány. Mexické tažení se stalo výlučně francouzskou záležitostí (s epizodní účastí Egypťanů). Po dlouhých bojích bylo 7. června 1863 obsazeno hlavní město Mexiko a 10. července 1863 bylo na obsazeném území vyhlášeno Mexické císařství. Císařská koruna byla nabídnuta ambicióznímu bratrovi rakouského císaře Františka Josefa I. Maxmiliánovi, který ji dne 10. 4. 1864 přijal v zámku Miramare u Terstu z rukou mexické delegace. Mexické císařství vytvořené z vůle francouzských okupačních jednotek uznaly pouze evropské mocnosti, všechny americké státy naopak považovaly za jedinou legitimní vádu prezidenta Juareze. V samotném Mexiku bylo postavení císaře Maxmiliána krajně složité: finančně byl odkázán na pomoc Francie, vojensky se opíral o intervenční jednotky a o rakouský dobrovolnický sbor, navíc se snažil realizovat své značně liberální polické názory, což ho vzdalovalo mexickým konzervativcům, hlavní opoře monarchie, popularitu u liberálů, kteří podporovali republiku, mu to ale nikterak nezvýšilo. Po skončení občanské války v USA v roce 1865 a výrazném zhoršení bezpečnostní situace v Evropě (prusko-rakouská válka) francouzský císař Napoleon III. z „mexického dobrodružství“ vycouval. Maxmilián zůstal v boji osamocený jen s hrstkou mexických stoupenců a tenčícím se rakouským dobrovolnickým sborem (ten do Mexika dorazil mezi 30. 12. 1864 a 5. 5. 1865 a byl složen z 6000 vojáků - z nich bylo asi 1000 z českých zemí). V beznadějné situaci byl 15. května 1867 v Querétaru zajat republikánskými vojsky. Válečným soudem byl odsouzen k smrti a 19. června 1867 spolu s dvěma zajatými generály Miramónem a Mejíou zastřelen. (blíže viz Pernes, J. (1997): Maxmilián I. Mexický císař z rodu Habsburků. Brána a Knižní klub, Praha, 232 s.) Agustín Cosme Damián de Iturbide y Arámb gen. Agustín Cosme Damián de Iturbide y Arámburu / císař Agustín I. (* 27. 9. 1783 Valladolid (dnes Morelia, stát Michoacán), + 19. 7. 1824 Padilla, Tamaulipas) byl první hlavou nezávislého Mexika. U jeho zrodu nestáli pouze povstalci nespokojení s tím, jak Španělsko v zemi hospodaří, ale paradoxně i konzervativci, kteří se k protišpanělskému odboji kreolů a indiánů stavěli původně zcela odmítavě. V roce 1820 totiž došlo v kontinentálním Španělsku k revoluci a země přijala liberální ústavu. Většina veřejných činitelů v Mexiku, zejména představitelé církve, kterým novinky z Evropy nebyly zrovna po chuti, se následně vyslovila pro vyhlášení nezávislosti jako jediné možnosti uchování stávajících společenských poměrů v zemi. 24. února 1821 se shodl generál španělské koloniální armády Agustín Iturbide a přední představitel partyzánských jednotek Vincente Guerrero na tzv. plánu z Igualy : podle něj by měla být do čela nezávislého Mexika postavena vládní junta složená z dosavadních roajalistů i povstalců a měla být zaručena personální stabilita administrativního aparátu. Plán předpokládal, že Mexiko zůstane v personální unii se Španělskem, případně že do jeho čela bude postaven některý ze španělských princů. Poslední španělský místokrál se proti plánu nepostavil a smlouvou z Córdoby dne 24. srpna 1821 nezávislost Mexika uznal (bez předchozích konzultací s Madridem). Faktickou moc v zemi převzal Iturbide. Poté, co španělský parlament córdobskou smlouvu odmítl a bylo zřejmé, že žádný člen španělské dynastie na mexický trůn nenastoupí, prohlásil se 21. 5. 1822 Iturbide za „Por la Divina Providencia y por el Congreso de la Nación, Primer Emperador Constitucional de México“ (z milosti Boží a z vůle Národního kongresu první ústavní císař Mexika). Tento krok vyvolal pobouření zejména mezi liberály, kteří císaře po zhroucení státních financí donutili 19. března 1823 odstoupit a země byla přeměněna na federativní republiku podle vzoru USA. Hluboké rozdělení politické elity země na dva nesmiřitelné politické proudy – Escoceses (šlechta, duchovenstvo a konzervativci) a Yorkinos (demokraté a liberálové, původní bojovníci za nezávislost) však zůstalo určující pro politickou situaci v zemi celé následující století – v podstatě šlo o rychlý sled politických převratů, střídání prezidentů, revolucí a občanských válek mezi oběma tábory. Samotný Iturbide byl vyhoštěn do Itálie, později prohlášen za zrádce a při pokusu o návrat do země zajat a zastřelen. V době vlády konzervativců byl v roce 1838 rehabilitován a pohřben v katedrále v Mexiku jako „osvoboditel národa“. José de la Cruz Porfirio Díaz Mori José de la Cruz Porfirio Díaz Mori (* 15. 9. 1830 Oaxaca, + 2. 7. 1915 Paříž), diktátor vládnoucí Mexiku v letech 1877–1911), druhý (a zatím poslední) mexický prezident indiánského (mixtéckého) původu. Díazova strmá kariéra v mexické armádě začala v roce 1846. Zúčastnil se tříleté války mezi konzervativci a liberály v letech 1857–1860 a boje proti francouzské okupaci v letech 1861 – 1867, v kterém vyhrál několik důležitých bitev. V roce 1871 vedl protestní hnutí proti znovuzvolení Benito Juáreze prezidentem a 23. 11. 1876 svrhl tehdejšího prezidenta Sebastiána Lerdo de Tejada a chopil se moci v zemi. V květnu 1877 byl formálně zvolen prezidentem, kterým zůstal (s výjimkou let 1880–1884) až do roku 1911. U moci se udržoval volebními podvody, ale také zastrašováním a vraždami svých oponentů, zároveň ale dokázal obratně manipulovat veřejným míněním ve svůj prospěch. Období jeho vlády se často označuje jako porfiriát. Prosadil ambiciózní program modernizace desetiletími občanských válek zruinované země s cílem dosažení úrovně vyspělých států. Ten zahrnoval mj. výstavbu silniční a železniční sítě (mnohé železnice z jeho doby jsou používány dodnes, aniž by kdy byly modernizovány) a podporu zahraničních investic (zejména USA) do průmyslové výroby a těžby nerostných surovin. Modernizace se ale nedotkla zaostalého – a v podstatě stále ještě feudálního – zemědělství. Majitelé haciend naopak nadále koncentrovali pozemkové vlastnictví a za asistence dobře vybavené venkovské policie zabírali i pozemky, které byly dosud v občinovém vlastnictví. Zejména tento dlouhodobě neřešený problém vedl k neúnosným sociálním podmínkám na venkově a byl spolu se zfalšováním výsledků prezidentských voleb v roce 1910 roznětkou mexické revoluce, která vypukla 20. 11. 1910. V jejím průběhu Díaz rezignoval a uprchl do Evropy. Benito Pablo Juárez García Benito Pablo Juárez García (* 21. 3. 1806 San Pablo Guelatao, stát Oaxaca, + 18. 7. 1872, Mexiko), indián (Zapotec), prezident Mexika v letech 1861 – 1863 a 1867–1872, v současnosti považovaný za největší postavu mexické historie a národního hrdinu. Narodil se v chudé indiánské rodině, teprve ve 12 letech začal navštěvovat školu a naučil se španělsky. Navštěvoval seminář v Oaxace a později vystudoval práva, v roce 1834 se stal právníkem a o 8 let později soudcem. Všeobecně známým se stal poté, co získal v roce 1847 úřad guvernéra státu Oaxaca. Po návratu konzervativců k moci po volbách v roce 1853 byl kvůli nesouhlasu se zkorumpovaným režimem prezidenta Antonio Lópeze de Santa Anna přinucen k emigraci. Od prosince 1853 do června 1855 žil v USA v New Orleans a pracoval v tabákové továrně. Když v roce 1855 liberálové opět převzali kontrolu nad mexickou vládou, vrátil se do země a stal se ministrem spravedlnosti. V roce 1857 byl vybrán do čela Nejvyššího soudu, funkce, která byla podle tehdejší ústavy spojená s pravomocí mexického viceprezidenta. Po vzpouře konzervativců v lednu 1858 spojené s vyhnání prezidenta Comonforta měl Juárez legální nárok na převzetí jeho úřadu, nemohl se ale opřít o žádnou vojenskou sílu, která by jeho nároky podpořila. Po porážce konzervativců se v lednu 1861 vrátil do hlavního města v souladu s ústavou jako prozatímní prezident. V březnu 1861 byl hlavou státu potvrzen ve volbách. Ve válce s francouzskými interventy a jimi dosazeným císařem Maxmiliánem I. dokázal zvítězit a letech 1867 a 1871 byl do funkce prezidenta znovuzvolen. Ve vnitřní politice usiloval hlavně o prosazení demokracie a rovných práv domorodého indiánského obyvatelstva a usiloval o omezení moci římskokatolické církve. Výročí Juárezova narození – 21. březen – je jedním z mexických státních svátků. Antonio López de Santa Anna Pérez de Leb Antonio López de Santa Anna Pérez de Lebrón (* 21. 2. 1794 Xalapa, stát Veracruz, + 21. 6. 1876, Ciudad de México), mexický diktátor, který stál v čele země celkem pětkrát (1833 – 1837, 1841 – 1844, 1844 – 1845, 1847 – 1847, 1853 – 1855), čelný představitel konzervativců, svého druhu archetyp latinskoamerického diktátora. Antonio López se narodil v středostavovské rodině. Jako nadporučík španělské armády se zúčastnil tažení proti mexickým bojovníkům za nezávislost, později deklaroval loajalitu Agustínu de Iturbide. V roce 1821 se vyznamenal v boji se španělskými oddíly v přístavním městě Veracruz a Iturbide ho povýšil na generála a jmenoval ho guvernérem města. V roce 1823 se Santa Anna připojil k armádním vůdcům usilujícím o svržení Iturbida a prohlášení Mexika republikou. V roce 1829, když se Španělsko naposled pokusilo získat zpět Mexiko a v Tampiku se vylodilo na 3 000 španělských vojáků, vedl Santa Anna obranu země a přes početní převahu Španělů zvítězil. Stal se národním hrdinou a sám se začal titulovat Vítěz z Tampika a Zachránce Vlasti. Ve zmatcích po vraždě prezidenta Vicente Guerrera se v roce 1833 chopil moci a nechal se zvolit prezidentem. O dění v zemi ale nejevil příliš velký zájem a dal volnou ruku svému viceprezidentovi, liberálnímu reformátorovi Valentínu Gómezovi Farías. Gómez Farías se zejména snažil vykořenit všudypřítomnou korupci, tím si ale znepřátelil část vojenských špiček a bohatých velkostatkářů. Po jejich stížnostech Santa Anna Gómeze Farías sesadil, pozastavil platnost ústavy, rozpustil Kongres a soustředil veškerou moc ve svých rukou.
Na konci roku 1835 došlo k povstání v Texasu, který v té době tvořil část státu Coahuila y Tejas. V březnu 1836 se Texas dokonce prohlásil za nezávislou republiku. Santa Anna se postavil do čela vojenského tažení proti vzpouře separatistů, ale 22. 4. 1836 – den po prohrané bitvě u San Jacinta – padl do jejich zajetí. V něm byl přinucen pod pohrůžkou okamžitého zastřelení texaskou nezávislost uznat. Nová vláda, která se chopila moci v hlavním městě Mexika, zbavila Santa Annu úřadu, suverenitu na Texasem ale už nedokázala obnovit. Po kratším exilu v USA bylo Sanata Annovi v roce 1837 povoleno vrátit se do vlasti. Další politickou šanci mu nabídla hned následující rok válka s Francií, ve které se mu podařilo porazit intervenční vojska ve Veracruzu. V důsledku zranění mu musela být amputována noha, i z toho ale dokázal něco vytěžit: při různých oficiálních oslavách s oblibou mával dřevěnou protézou nad hlavou, aby zdůraznil svou oběť vlasti. Armádu využil nejen k porážce interventů ale i ke státnímu převratu, po kterém se opět chopil funkce prezidenta. Jeho druhé období v čele země bylo ve srovnání s prvním více autoritářské. Enormní nárůst daní se odrazil v nespokojenosti členských států mexické federace: některé přerušily s ústřední vládou styky a Yucatán s Laredem se dokonce prohlásily za nezávislé republiky. V prosinci 1844, kdy dosáhl nesouhlas se santaannovou politikou vrcholu a zemi hrozila další zdlouhavá občanská válka, se Santa Anna vzdal prezidentského úřadu a emigroval na Kubu.
Když v roce 1846 vypukla mexicko-americká válka, nabídl Santa Anna své vojenské zkušenosti a zároveň ujistil tehdejšího prezidenta Gómeze Farías, že už neusiluje o prezidentský úřad. Gómez Farías byl v tak zoufalé situaci, že bez ohledu na špatné osobní zkušenosti nabídku přijal a povolil Santa Annovi návrat o země. Ten mezitím zahájil tajná jednání s USA, ve kterých sliboval výměnou za vpuštění do Mexika přes americkou blokádu odprodej všech Američany dobytých území „za rozumnou cenu“. Když se dostal do země a postavil se do čela armády, rychle zapomněl na to, co slíbil prezidentovi i Američanům, prohlásil se hlavou Mexika a – tentokrát neúspěšně – vzdoroval americké invazi.
Po prohrané válce skončil opět v exilu – tentokrát ve Venezuele. V roce 1853 byl vzbouřenými konzervativci vyzván k návratu a podařilo se mu s jejich podporou opět chopit moci v zemi. Ani v pátém funkčním období se styl jeho vlády nezměnil k lepšímu: státní peníze se přelévaly na jeho soukromá konta, obyvatelstvo popudil i prodejem dalšího mexického území USA (tzv. Gadsdenova koupě) a prohlášením se za doživotního diktátora s titulem „nejjasnější výsost“. Přes korumpování armády skutečně štědrými platy se stal brzy nepřijatelným i pro své konzervativní spojence a tak v roce1855 opět prchá ze země – tentokrát na Kubu. Když vešel v Mexiku ve známost rozsah jeho finančních machinací, byl v nepřítomnosti odsouzen za vlastizradu a veškerý jeho majetek byl konfiskován. Během emigrace žil na Kubě, v USA, Venezuele a na ostrově St. Thomas. V New Yorku získal důvěru veřejnosti i podnikatelů dovozem první zásilky chicle do USA (základ k výrobě žvýkaček, i když původním „podnikatelským záměrem“ bylo využití suroviny pro výrobu pneumatik). Zbylý majetek postupně odčerpávala jeho záliba v kohoutích zápasech. V roce 1874 využil všeobecné amnestie a vrátil se do Mexika. O dva roky později zemřel v naprosté chudobě a bez jakéhokoliv zájmu mexické veřejnosti. Kráter Chicxulub Kráter Chicxulub V roce 1980 byla na základě geologických výzkumů v Itálii vyslovena teorie, že Země byla před 65 mil. let zasažena asteroidem nebo kometou a že tento zásah způsobil vyhynutí dinosaurů a celkově více než 70 % všech živých organismů na Zemi. Kosmické těleso zasáhlo Zemi v oblasti poloostrova Yucatán (animace zde ), centrum kráteru se nachází poblíž dnešního přístavního města Progresso, přesněji u vesnice Chicxulub, odtud i jeho mezinárodní název. Kráter s průměrem 200–300 km je dnes pohřbený pod 1100 m vápenců uložených v pozdějším období a na povrchu po něm zbývá již jen málo stop. Geofyzikální anomálie kruhového tvaru přitáhly již v 50. letech 20. stol. pozornost mexické naftařské společnosti PeMex, která zde provedla několik hlubokých vrtů. Ve třech vrtech poblíž středu kráteru byly objeveny silikátové horniny přetavené nárazem tělesa, 140–210 km od středu kráteru byly nalezeny vrstvy brekcií (slepence s ostrohrannými úlomky) mocné několik stovek metrů. V roce 1990 začal společný mexicko-americký výzkum, který odhalil, že se jedná o hledaný kráter z přelomu křídy a třetihor. Rozbor minerálů ukazuje na tzv. šokovou metamorfózu hornin, při které vznikly krystalické horniny přetavením původního materiálu při nárazu tělesa. Dalším důkazem jsou nálezy tektitů (sklovité úlomky; u nás známé jako vltavíny), které vznikají tuhnutím roztavených hornin vyvržených z kráteru ve vzduchu (Mexiko, Haiti) a neroztavených žulových úlomků (západ Severní Ameriky) z rozhraní křída/třetihory. Geologické a geofyzikální výzkumy z posledních let naznačují, že se jedná o největší impaktní kráter vzniklý na Zemi za poslední miliardu let. Při kolizi tělesa se Zemí se vypařilo, roztavilo nebo bylo vyvrženo do vzduchu 200 000 km3 hornin (zhruba objem krychle o straně 60 km). Kromě významu pro geologii se dnes rozvíjí debata o tom, jak může studium kráteru Chicxulub přispět k rozřešení některých nejasností kolem současné globální klimatické změny. Dopad kosmického tělesa omezený na malou plochu povrchu Země vyvolal environmentální kolaps a devastaci života na celé planetě. Nevíme s jistotou, jaké změny přírodního prostředí může taková kolize způsobit, ale je zřejmé, že měla velký vliv na atmosféru. Oblak prachu a popela vyvrženého do atmosféry způsobil nejprve zmenšení množství slunečního záření. Dále oblast kam těleso dopadlo, byla v té době tvořena převážně vápencem (CaCO3) a anhydritem (CaSO4). Když se tyto horniny při nárazu natavily, uvolnil se z nich CO2 (významný skleníkový plyn) a aerosoly obsahující síru. Došlo tak ke změně složení atmosféry, která se podobá změnám, které dnes způsobuje člověk. Můžeme tak hledat paralely mezi změnami prostředí planety vyvolané tehdy dopadem kosmického tělesa a dnes globálním oteplováním a kyselými dešti. (vybráno z rozsáhlejší práce Dr. Zdeňka Máčky). Zapatistické povstání v Chiapasu (1994) Povstání provedla Zapatova armáda národního osvobození (EZLN, Ejército Zapatista de Liberación Nacional) v mexickém státě Chiapas v lednu 1994. Záklanu organizace tvoří převážně indiánští rolníci. Myšlenkově a organizačně je EZLN ovlivněna mexickými levicovými intelektuály, založena byla v roce 1984. Svým názvem se hlásí k myšlenkám jednoho z vůdců Mexické revoluce, Emiliana Zapaty. Vznikla a dodnes stojí na levicových, marxistických principech. S růstem podílu venkovského obyvatelstva se více uplatňovaly etnické, rolnické a environmentální myšlenky, žádáno bylo zavedení základních služeb a infrastruktury do zanedbaných oblastí. Od začátku organizace vystupuje proti ekonomické liberalizaci a globalizaci a odmítá násilí, hierarchizaci společnosti. Hnutí je organizováno na základě přímé demokracie, paritně podle podílu zastoupených indiánských kmenů. Rozmachu hnutí napomohla zanedbanost státu Chiapas v rámci mexické federace a napjatá ekonomická situace v zemi. Vojenskou část povstání zahájila armáda 5000 povstalců 1. 1. 1994. Cílem bylo obsadit jih Mexika a ve spolupráci s dalšími povstaleckými skupinami svrhnout vládu a změnit politický systém mexické federace v demokratičtější a otevřenější, společensky jak třídně, tak etnicky, spravedlivější model, bez environmentálních škod. Podařilo se obsadit část státu Chiapas. Z osídlené části obsazeného území byli povstalci vládními jednotkami vytlačeni již 12. 1. 1994, činnost ale nepřerušili. Vedení se stáhlo do pralesa, s představiteli vlády byla zahájena jednání. Pro prosazení svých myšlenek povstalci používali vojenské prostředky jen okrajově. Prioritní byla práce s domácí a světovou veřejností. Rozvinuli strategii tzv. netwar – své požadavky a myšlenky zveřejňovali na internetu, organizovali buňky v ostatních státech mexické federace a ve státech Ameriky a Evropy, zvali do svých řad pozorovatele a dobrovolníky ze států Ameriky i Evropy. Doma pořádali referenda, demonstrace, kongresy a nátlakové akce. Ve státě Chiapas ustavovali autonomní obce – sídla zcela nezávislá na vládě. Dokázali získat rozvojovou pomoc od zahraničních dárců bez využití vládních struktur. V r. 1996 bylo dosaženo formálních Dohod ze San Andrés, které měly zaručit naplnění dílčích požadavků EZLN. Dohody byly uplatňovány velmi liknavě, a tak povstalci pokračovali v demonstracích a dalších nátlakových akcích. Proklamovaných cílů se dosáhnout nepodařilo. I tak bylo dosaženo skvělých výsledků – urychlila se výměna moci a proces demokratizace Mexika, zvýšilo se sebevědomí rolnických a indiánských hnutí, narostl jejich počet i kvalita. Literatura: Mácha, Přemysl: Plamínek v horách, požár v nížině, indiánské povstání v Chiapasu, Doplněk, Brno 2003 Britské listy [online]. Zapatisté v Mexiku: deset let revoluce [cit. 5. 11. 2006] dostupné z http://www.blisty.cz/art/16316.html (zpracoval Roman Čapka, 2007) Chichén Itzá
Warning: getimagesize(soubory/img/ChichenItza.png) [function.getimagesize]: failed to open stream: No such file or directory in /srv/www/vhosts/rgla/public_html/state.php on line 150
  Chichén Itzá se nachází na severním okraji poloostrova Yucatán. Město bylo postaveno na osadách dřívějších kultur jako byly Olmékové. Je neobyčejným příkladem mayské výstavby a patřilo k největším městům Mezoameriky (více než 5 km2). Vznik města se odhaduje na dobu kolem roku 864 n. l. a stalo se centrem poklasické mayské kultury. Jeho rozlehlé nádvoří pro míčové hry, působivé chrámy a ulice dlážděné vápenným cementem jsou příkladem vyspělosti této kultury. Chichén Itzá znamená „Ústa studny“ nebo „Studna s ústy“. Město bylo ve své historii obýváno několika národy, které mu přinesli jeho nezaměnitelnou a pestrou architektonickou podobu. Pro starší budovy postavené v klasickém období jsou typická vyobrazení boha deště Chaca. Novější poklasické budovy charakterizuje prostá monolitická architektura. Obyvatelé města byly silně ovlivněni Toltéky ze středního Mexika; svědčí o tom podobná architektura Chichén Itzá a Tuly (hlavní město Toltéků). Chchén Itzá se vyznačuje propracovanou silniční sítí a složitými strukturami, umístěnými kolem velké stupňovité pyramidy zvané Castilla. Stavba má devět stupňů, což odpovídá devíti mayským podsvětím. Na každé její straně je schodiště symbolizující dny v roce. Je lemováno balustrádou ve tvaru hada. Ve dnech jarní a podzimní rovnodennosti vyvolávají sluneční paprsky dopadající na hlavní schodiště dojem, že se had plazí z chrámu dolů. Na severním okraji města leží cenota, mohutná přírodní studna využívaná jako svatyně. Je zasvěcena Chacovi a v období sucha sem přicházeli poutníci s cennými obětinami (polodrahokamy, železné a hliněné předměty), ve výjimečných případech se praktikovalo obětování lidí. V Chichén Itzá se nachází obrovské míčové hřiště (146 x 36 m) řadící se ve Střední Americe k největším svého druhu. Sloužilo k míčové hře tlachtli. Poražení byli často obětováni bohům, což dokládají výjevy z poprav na stěnách hřiště. Na východní straně města proti hřišti a východně od Castilla stojí Chrám válečníků, další velkolepá stupňovitá budova obdélníkového tvaru s mohutným schodištěm a velkými sloupovými síněmi. Byl postaven k poctě válečnických bohů a válečníků města, jejichž skulptury jsou vyobrazeny na podpůrných sloupech. V jižní části města se nachází observatoř Caracol („Mušle“ nebo „Hlemýždí ulita“). Její součástí je pozorovací věž postavená na dvou obdélníkových plošinách. Nad vchodem do věže je vytesán Chac. Nádhera městského centra značně kontrastuje s okolními čtvrtěmi. Většina lidí bydlela v malých kamenných domcích s doškovými střechami v blízkosti půdy, kterou obdělávali. V průběhu 12. století bylo Chichén Itzá opuštěno a v Mayapanu bylo založeno nové hlavní město. Lidé v Chichén Itzá pokrývali vnitřní stěny svých veřejných budov barevnými freskami ilustrujícími jejich historii. Na příkladu Chichén Itzá je zřejmé, že každé mayské město mělo povinnost a výsadu pořádat ve dvacetiletých obdobích náboženské obřady a vést záznamy o astrologické, náboženské a kulturní činnosti. Dnes je Chichén Itzá světoznámou destinací cestovního ruchu. Některé lokality vykopal a zrestauroval washingtonský Carnegie Institute. Výzkum naleziště probíhá dodnes, badatelé se stále snaží rozluštit hádanku zhroucení Mayské říše. Výzkum Chichén Itzá by také mohl dopomoct k pochopení sídelní struktury mayských měst, potažmo k nálezu dalších ztracených mayských sídlišť. (Stanislav PETR, 2008, redigováno) |
