Martinik

jazyky: francouzština (úř.), kreolská francouzština

národnosti: černoši a míšenci 90 %, běloši 5 %, Indové, Číňané 5 %

→ zámořský departement Francie na stejnojmenném ostrově. Hornatý sopečný povrch. Tropické vlhké pasátové podnebí. V horách zbytky tropických pralesů.

→ Původně osídlen Aravaky, 1502 Kolumbus, od 1635 Francouzi, 1946 francouzský zámořský departement.

→ Pěstování a zpracování tropických plodin (cukrová třtina Þ rum, roste vývoz banánů). Cestovní ruch.

Montagne Pelée

Montagne Pelée , sopka na severu ostrova, se tyčí do výšky 1397 m n. m. V roce 1902 způsobil její výbuch jednu z největších přírodních katastrof v novodobých dějinách. Od erupce v roce 1851 byla sopka v relativním klidu – tvořila vlastně jen romantické panorama tehdejšímu výstavnému hlavnímu městu ostrova Saint-Pierre a rozhodně nebyla chápána jako hrozba. V polovině dubna 1902 se začaly projevovat neklamné známky obnovení sopečné aktivity (houstnoucí dým, dunění a sopečný popel) a 5. května se ze sopky uvolnilo množství lávy, která zničila cukrovar nad městem. Ani to ale nevyburcovalo správu St.-Pierre k nějakým záchranným opatřením – naopak uklidňovala obyvatele a pokračovala v přípravách voleb. Obrovská erupce v noci z 7. na 8. května vedla k chaotickému útěku obyvatel města do přístavu a na pobřeží, kde byla očekávána nějaká pomoc. V 7.50 hod. došlo k další erupci, vrchol sopky byl explozí rozmetán a z kráteru se vyvalilo obrovské množství žhavé hmoty. Mračno sopečného materiálu a rozžhavených plynů (pyroklastický proud) stékalo rychlostí 500 km/hod. po svazích sopky a v několika sekundách spálilo město i jeho obyvatele. Kdo nezemřel na místě, uvařil se v moři. Z 29 000 obyvatel města přežil katastrofu jediný člověk – vězeň, který byl v době výbuchu v podzemní kopce místního vězení. Pelée se poté na dalších 27 let odmlčela, poslední erupce byla zaznamenána v roce 1929. Město Saint-Pierre bylo obnoveno, ale nikdy už nedosáhlo původní velikosti ani významu (dnes má asi 6000 obyvatel).

(s využitím Kůrka, A: Martinik, s. 170 – 173, Lidé a Země, č. 3/1997)

Marie-Josèphe-Rose Tascher de la Pagerie

Marie-Josèphe-Rose Tascher de la Pagerie (* 23. 6. 1763 Les Trois-Ilets, Martinik, + 29. 5. 1814, zámek Malmaison u Paříže, Francie), pozdější manželka Napoleona I., francouzská císařovna Josefína, se narodila a do 16 let žila na Martiniku. Rodina de la Pagerie vlastnila plantáž zvanou v té době Petite Guinée (Malá Guinea) – asi 300 hektarů půdy a 200 otroků –, na které se pěstovala cukrová třtina, kávovníky a indigo. V letech 1796 – 1810 byla Josefína manželkou Napoleona Bonaparte, 2. 12. 1804 byla v Notre-Dame korunována francouzskou císařovnou. Prostřednictvím vnučky Josefíny (dcery syna z prvního manželství Eugène de Beauharnais), která se stala manželkou švédského krále Oskara I., je přímým předkem současných vládnoucích rodin v Belgii, Švédsku, Dánsku, Norsku, Lucembursku a Lichtenštejnsku.

Výroba rumu

Výroba rumu na Martiniku započala někdy v polovině 17. století a je spojena s pěstováním cukrové třtiny, kterou do oblasti Karibiku přivezl Kolumbus. Cukrová třtina je tropická tráva původem z Indonésie. Rum se vyrábí především z melasy z cukrové třtiny, což je odpad z třtiny po první krystalizaci. Takovýto rum nese označení rum industriel. Pro Martinik je specifické, že rum se zde vyrábí i ze samotné šťávy z cukrové třtiny, je to specifický typ rumu označovaný jako rhum agricole. V minulosti se melasa z cukrové třtiny používala jako oficiální platidlo. Kupovali se za ni otroci z Afriky, kteří pak sloužili jako levná pracovní síla na plantážích s cukrovou třtinou. Nejslavnější éra výroby rumu na ostrově proběhla ve 20. letech minulého století, impulsem pro výrobu byla především 1. světová válka. V té době bylo na ostrově přes 120 lihovarů. Dnes je na Martiniku něco kolem 60 lihovarů a pěstování třtiny, výroba cukru a rumu zaměstnává přes tři a půl tisíce lidí. Nejznámější lihovar Dillon se nachází v hlavním městě Fort-de-France. Byl založen v roce 1690 a je spojen s rodinou de Montgeralde, z které pocházela i císařovna Josefína, manželka Napoleona I. Mezi další velké lihovary patří Depaz v Saint-Pierre nebo lihovar Rhum Clément , pověstný tím, že se tu po válce v Perském zálivu sešli k jednání tehdejší francouzský prezident F. Mitterrand a prezident Spojených států G. Bush. Všechny lihovary jsou zároveň turistickými atrakcemi, je možné si je prohlédnout a také si zde jejich rum zakoupit. Lihovary vyrobí kolem 12 miliónu litrů rumu za rok. Veškerá produkce je spotřebována na ostrově nebo vyvezena do Francie.
Výroba rumu začíná sklizní cukrové třtiny, která se sklízí po většinou tradičně ručně. Sklizená třtina je dopravena do lihovarů, kde je nejprve osekána a rozdrcena na sladký roztok. Do roztoku jsou poté přidány kvasinky, které přemění cukr na alkohol a oxid uhličitý. Různé druhy kvasinek zaručují charakteristickou chuť jednotlivých rumů. Po kvašení následuje destilace a poté zrání v sudech z dubového dřeva. Lehké rumy, které mají bílou barvu, zrají v sudech zhruba 3 měsíce. Rumy těžké, tmavě zlatavé barvy, mohou v sudech zrát až 20 let.

(zpracovala Radka Macháňová, 2005)