Kávovník Kávovník (Coffea) je keř subtropického a tropického pásma. Vyžaduje teplé a vlhké podnebí se stálými teplotami mezi 18 a 22°C. Rod Coffea náleží do čeledi mořenovité a zahrnuje na 60 druhů. Keř kvete jen několik dní bílými voňavými květy. Plody dozrávají průběžně 6 až 9 měsíců po odkvětu. Barva a zralost plodů je důležitá pro kvalitu kávy. Nejběžnější druhy jsou: Kávovník arabský (Coffea arabica) je vysoký 3 m, první sklizeň je možná po 3 letech, plodí 25–35 let. Pěstuje se ve výškách od 1000 do 1800 m n. m. Má jemnou a aromatickou chuť, je náročnější na pěstování a proto je dražší. Tvoří zhruba 75 % světové produkce. Kávovník robusta (Coffea robusta – canephora) plodí po 2 letech, zrna má menší. Je odolný proti nižším teplotám a nemocem. Pěstuje se ve výškách 500 až 900 m n. m. Ve srovnání s arabikou má dvoj až trojnásobné množství kofeinu, je tmavší a levnější. Kávovník liberijský (Coffea liberica) má velká, nahořklá zrna, která se používají do směsí.
Brazílie je největším producentem kávy na světě. V roce 2004 se v Brazílii sklidilo téměř 2,476 mil. tun kávy (čtvrtina světové a 70 % jihoamerické sklizně). Pěstuje se především kávovník arabský, hlavní produkční státy jsou São Paulo, Minas Gerais, Rio de Janeiro, Paraná, Esprito Santo, Bahia a Pernambuco. Káva z největší produkční oblasti – státu São Paulo – se označuje podle hlavního vývozního přístavu Santos. Druhou největší produkci má stát Minas Gerias, tamní káva má ostrou chuť a používá se do směsí. Podle vývozních přístavů se označuje i káva ze států Espirito Santo (Vitória) a Rio de Janeiro (rio). (zpracovala Pavla Doležalová, 2005) Maracanã Maracaná (Estádio Jornalista Mário Filho), fotbalový stadion téměř kruhového půdorysu s oficiálně udávanou kapacitou 170 tis. diváků, neměl v době svého otevření (1950) na světě konkurenci. V Brazílii, kde je fotbal druhým náboženstvím, začali nový stadion stavět v srpnu roku 1948. O necelé dva roky později měla země pořádat první poválečný světový šampionát, a to si zasluhovalo reprezentativní diváckou kulisu. Dnešní oficiální název – Stadion novináře Mária Filhy (Estádio Jornalista Mário Filho) – dostal v roce 1964 po zesnulém novináři, který stál u zrodu celého projektu. Mezi fanoušky se však vžilo označení jednodušší, odvozené od říčky protékající poblíž stadionu – Maracanã.
Stadion byl slavnostně otevřen 16. června 1950 zápasem mezi výběry místních lig Carioca a Paulista, hlavní oslavy pak měly přijít po finále MS o měsíc později: zápasu Brazílie – Uruguay přihlíželo z tribun neuvěřitelných 199 854 diváků, nikdy předtím ani potom nevidělo fotbalové utkání více lidí. Brazílie nastupovala jako jasný favorit, ale nakonec se zrodilo jedno z největších překvapení historie světových šampionátů: domácí prohráli 1:2. Celý národ jako by přestal dýchat, plakali hráči na hřišti i diváci na tribuně. Největší stadion na světě zažil nejen sportovní tragédii: v ochozech stadionu zůstali čtyři mrtví. Dva fanoušky zabil infarkt, dva spáchali sebevraždu.
Slavná éra stadionu trvala zhruba 30 let, soustavně ale byla zanedbávána jeho údržba a v osmdesátých letech začal být stav Maracanã havarijní. V roce 1992 zahynuli tři diváci poté, co prasklo zkorodované zábradlí a nešťastníci se zřítili z tribuny. Poté byl stadion z bezpečnostních důvodů na několik let uzavřen. V Brazílii, kde se potřebných financí nikdy nedostávalo, nakonec zvítězil fotbalový duch a celý areál se začal před šesti lety rekonstruovat. Nyní jeho tribuny pojmou sice "jen" 103 tis. fanoušků, ale opět se tu mohou hrát velké zápasy. (zpracoval Petr Pachta, 2005) Indiáni Indiáni jsou původními obyvateli Brazílie. Okolo roku 1500 jich bylo až 6 milionů, postupně se mnoho Indiánů smísilo s bělochy a černochy (otroci z Afriky), dnes jich žije v Brazílii jen okolo 300 tis. v asi 200 kmenech (z nich 50 zůstalo bez kontaktu s bílými i černými obyvateli) a tvoří 0,4 % populace. Brazilští indiáni nevyvinuli vyšší kulturu, žili převážně v menších kmenech ve vesnicích a živili se lovem a rybolovem. Zemědělství a chov dobytka znali jen v primitivní formě. Ve 20. století se projevovaly silné snahy o asimilaci indiánů, případně o jejich integraci do většinové společnosti. Velmi negativně na indiány působilo budování nových silnic a osídlování Amazonie v 60. – 80. letech. Ještě v 90. letech 20. století jich hodně umíralo na pro ně dosud neznámé nemoci (zejména malárii). Ochrana menšinových práv domorodců nebyla v minulosti dostatečná: spolek na ochranu Indiánů proti masakrům a útlaku SPI (Serviço de Proteção ao Índio) vytvořený v roce 1910 byl dokonce obviněn z korupce, podvodů a zabíjení Indiánů, za postoj k domorodým komunitám byla kritizována i FUNAI (Fundação Nacional do Índio), která SPI v roce 1967 nahradila. Až nová brazilská ústava v roce 1988 zaručila indiánům práva na jejich způsob života a na užívání jejich tradičních území. Pro indiánské přírodní rezervace bylo vyčleněno 11 % plochy Brazílie, přesto hrozí mnohým indiánským skupinám vymření. Největší skupiny jsou Guaraní v centrální a jižní části Brazílie (30 tis.), Tikuna na horním toku řeky Solimões (20 tis.), Yanomami v severozápadní Amazonii (11 tis.). (zpracoval Pavel Kuchyňka, 2004) Amazonka Amazonka je podle všech kritérií nejmohutnějším veletokem na Zemi. Délka od pramene v Peruánských Andách po deltu je 7 025 km. S řekou Tocantins tvoří největší povodí (7,17 mil. km2). Má také největší (deltu 100 000 km2). Průměrný průtok v ústí je 220 000 m3/s. Pramen Amazonky byl dlouhá léta nejasný. V roce 1999 byla českou výpravou za pramenný úsek určena řeka Apurímac se zdrojnicí Carhuasanta. Soutokem řeky Apurímac s řekou Urubamba vzniká řeka Ucayali. Amazonka vzniká soutokem Ucayali s řekou Marañón na území Peru. Amazonka je dostatečně hluboká na to, aby se po ní mohly plavit námořní lodě až do Manausu, vzdáleného 1690 km od Atlantiku. Splavná je v délce 4300 km. (zpracovala Martina Kubátová, redukováno) národní parky Iguaçu národní parky Iguaçu (Iguazú) (brazilský Parque Nacional do Iguaçu a argentinský Parque Nacional Iguazú ) o rozloze 2200 km2 se rozkládají na hranicích Brazílie a Argentiny. Jejich hlavní atrakcí jsou vodopády Iguaçu (Iguazú). Kolem nich stojí husté subtropické lesy s netknutými stoletými stromy. Díky odlehlé poloze zůstala v okolí vodopádů zachována i původní fauna. Najdeme zde např. mnoho druhů motýlů. Nejžádanějším úlovkem, a proto i velice ohroženým druhem, jsou zdejší obří motýli s rozpětím křídel až 20 cm. V parku je možnost podnikat velké panoramatické výlety letadly či vrtulníky, je otevřen celoročně a má velká ubytovací střediska. Argentinská část je chráněna od roku 1909 a parkem je od 1934, brazilská se stala parkem v roce 1939 (od roku 1986 na seznamu UNESCO). Lanová dráha v Brazílii a turistická dráha v Argentině zajišťují dokonalý pohled na scenerii padající masy vody. V parku je velké množství zvěře i druhů rostlin. (zpracoval Petr Hanus, redukováno, obsahově a jazykově upraveno, doplněno podle práce Lucie Růžičkové) Vodopády Iguaçu Vodopády Iguaçu (portugalsky Cataratas do Iguaçu, španělsky Cataratas del Iguazú) leží na brazilsko-argentinské hranici na stejnojmenné řece pramenící v pohoří Serra do Mar. Řeka je dlouhá 1320 km a je levým přítokem Paraná. Na dolním toku se koryto Iguaçu / Iguazú mohutně rozšiřuje a řeka padá z více než 4 000 metrů široké zátočiny přes strmé čedičové skály do šedesáti až sedmdesátimetrové hloubky. Průměrný průtok vodopády je 5 000 m3.s–1, ale při sezónním zvýšení hladiny dosahuje až na 13 000 m3.s–1. V nejvyšším bodě, ve Spojených vodopádech, jsou 85 metrů vysoké. Vodní masa se řítí v půlkruhu do Ďáblova chřtánu, který je centrem a dominantou oblasti. Neburácí zde však jen jeden vodopád, najdeme zde 21 větších a přibližně 250 menších peřejí o celkové šíři 4 km. Jednotlivé vodopády lze velmi dobře pozorovat, má-li řeka méně vody (zejména v období prosinec–leden), při stoupání hladiny se začnou sjednocovat, ostrůvky zmizí a vodní masy imponují svým ohromným průtokem. Hlavní peřej je široká 1 km. Z vody se zvedají mohutné závoje husté mlhy, často protkané duhovými barevnými vzory – pro okolní indiány je tato oblast „Místem, kde se rodí mraky“. Vodopády Iguaçu / Iguazú jsou širší než Viktoriiny vodopády (4 km proti 2 km), třikrát větší než Niagarské vodopády a mají dvaapůlkrát větší průtok. Jejich název pochází z guaraníjštiny, ve které je í voda a guazú znamená velký (tj. velká voda). (zpracovala Lucie Růžičková, 2004, kráceno a částečně doplněno) Brasília Už od 19. století se v Brazílii formovala myšlenka vzniku nového, reprezentativního hlavního města jako protiváha velkoměstům São Paulo a Rio de Janeiro. Mezi hlavní důvody patřily např. nebezpečí přírodních pohrom, přelidněnost nebo dopravní problémy v aglomeracích na pobřeží. Úvahy se dlouhou dobu vedly pouze v teoretické rovině, reálnější podobu dostaly až v souvislosti s volbou brazilského prezidenta v roce 1955. Jeden z kandidátů, Juscelino Kubitschek si výstavbu nového hlavního města dal jako jeden z hlavních bodů volebního programu. Po jeho zvolení při výběru architekta uspěl Lucio Costa (zpracoval urbanistickou koncepci města), jenž si přizval mladého kolegu Oscara Niemeyera (architekt význačných staveb). Těm se společně s tisíci stavebníků podařilo za 3 roky a 7 měsíců (1956 až 1960) realizovat tento velkolepý a náročný projekt. Doslova uprostřed pustiny přes tisíc kilometrů od pobřeží tak vznikla pýcha Brazílie i moderní architektury vůbec, kterou dnes obývá kolem dvou miliónů obyvatel. (zpracoval Tomáš Otřísal, doplněno) Juscelino Kubitschek de Oliveira Juscelino Kubitschek de Oliveira (* 12. 9. 1902 Diamantina, stát Minas Gerais, + 22. 8. 1976 na 165. km dálnice Via Dutra) – prezident Brazílie v letech 1956–1961 a zakladatel města Brasília – byl po matce českého původu. Jeho pradědeček Jan Nepomuk Kubíček se do Brazílie přistěhoval kolem roku 1835 pravděpodobně z jižních Čech, genealogům se ho ale dosud nepodařilo přesně identifikovat (spolu s otázkou původu Boženy Němcové se jedná o nejoblíbenější záhadu našeho občanského rodopisu). Juscelino Kubitschek de Oliveira se stal po studiích medicíny lékařem v hlavním městě státu Minas Gerais Belo Horizonte. Do politiky vstoupil poprvé v roce 1934, kdy se stal poslancem federálního parlamentu. V roce 1937, po nástupu Vargasovy diktatury, byl z funkce odvolán a vrátil se k lékařské praxi. V letech 1940–1945 byl starostou Belo Horizonte. Po návratu k demokracii v roce 1945 vstoupil do Sociálně demokratické strany, kterou zastupoval v letech 1946–1950 ve federálním parlamentu a v období 1951–1955 na postu guvernéra rodného státu Minas Gerais. Prezidentské volby v roce 1955 vyhrál s ambiciózním programem rychlé přeměny Brazílie ve vyspělý průmyslový stát nazvaným Pokrok 50 let za 5 let. Plán zahrnoval obrovské investice do infrastruktury (doprava, energetika, těžký průmysl) i za cenu vysoké míry inflace, naprosto ale zanedbával zaostalé brazilské zemědělství a venkov. Kubitschek dokázal pro své vize nadchnout většinu spoluobčanů a po dlouhé době stagnace Brazílie – státu o kterém se říkalo, že je „zemí budoucnosti, ke které nikdy nedojde“ – v nich vzbudil pocit národní hrdosti a sebedůvěry. Největším projektem Kubitschekovy éry byla výstavba nového hlavního města země. Po odchodu z funkce prezidenta působil Kubitschek krátce (1961–1964) jako senátor. Plán na návrat do prezidentského úřadu po volbách v roce 1965 zmařila brazilská armáda, která v roce 1964 převzala moc a zbavila ho všech politických práv. V klatbě zůstal až do záhadné smrti při automobilové nehodě. (podrobnosti: viz: Brož, I. (2002): Kubitschek. Drama života a smrti prezidenta Brazílie českého původu. RETI, Šternberk.) Baťova města v Brazílii Baťova města - v Brazílii žil a podnikal od roku 1941 až do své smrti v roce 1965 Jan Baťa, mladší bratr zakladatele kdysi největší obuvnické firmy na světě Tomáše Bati, který v roce 1947 získal brazilské státní občanství. Ve své nové vlasti navázal na původní podnikatelské aktivity rodiny a založil několik továren na výrobu obuvi (prodával ji pod značkou Alpargatas), koželužen a strojíren na výrobu obuvnických strojů. Pro své zaměstnance vybudoval 4 nová města urbanisticky vycházející z postupů uplatňovaných ve Zlíně. Ve státě São Paulo to byla města Batatuba (tube = otec) a Mariapolis (pole manželky Marie), ve státě Mato Grosso Bataguassu (= dobrá voda) a Batayporã (= velký potok). Jiný plán Jana Bati – program přesídlení Čechů a Slováků do Patagonie a vytvoření nového Československa (Batalandu) po předpokládaném vítězství Hitlera v 2. sv. válce – naštěstí nebyl realizován. Rio de JaneiroRio de Janeiro bylo v letech 1763-1960 hlavním městem Brazílie. Město obývá téměř 10 mil. obyvatel, třetina jich žije ve favelách (chudinských čtvrtích). Městu dominují dva vrchy: Corcovado (Hrbáč) a Cukrová homole. Socha Krista Vykupitele (Cristo Redentor) na vrcholku Corcovada je bezesporu nejznámějším symbolem města. 37 metrů vysoká socha Krista rozpřahujícího ruce je výsledkem spolupráce brazilského architekta Heitora da Silva Costa a francouzského sochaře Paula Landowského. Socha byla zhotovena v Paříži a v roce 1931 byla instalována na dnešní místo. vysokou 37 m Rio de Janeiro má nejen největší fotbalový stadion světa (Maracaná), ale i 24 km mořských pláží (nejznámější jsou Copacabana dlouhá 4,5 km, Ipanema a Leblon). Na konci února se zde pořádá nejznámější karneval samby na světě. (zpracoval Radek Nečas, jazykově upraveno, doplněno) Lídice Tragický konec českých Lidic, jejichž osud nacisté na rozdíl od mnohých jinyých případů brutálních perzekucí obcí či měst po celé Evropě příliš netajili, vzbudil velký zájem po celém světě. Obzvlášť velké publicitě se lidické tragédii dostalo na západní polokouli, která neměla s nacistickým Německém osobní zkušenosti. Hned čtyři obce v Brazílii, Mexiku, Panamě a USA se rozhodly reagovat na zvrhlou nacistickou myšlenku navždy vymazat název Lidice z mapy světa tím, že se vzdají svého dosavadního názvu a přijmou název středočeské obce. V případě "brazilských Lidic" se tak stalo přesně dva roky po lidickém masakru dne 10. června 1944 a to hlavně z iniciativy tehdejšího guvernéra státu Rio de Janeiro, na jehož území se Lídice nachází, Amarala Peixota. Za účasti brazilské honorace a zástupců české exilové vlády přijala tehdejší obec Vila Parado jméno Lídice. Každoročně se v tomto zhruba pětitisícovém, venkovském městečku vzdáleném asi 20 km od Atlantského oceánu konají na výročí dne vypálení Lidic oslavy tzv. Svátků míru. Akce pouťového charakteru se dostala výrazně do povědomí celého okresu Rio Claro a je hojně navštěvována. Oslav se účastní i Češi z krajanských spolků. Oslavy se koncentrují ve středu obce u památníku vypálení Lidic (pomník z jehož vrcholu stoupá z popela Fénix, jakožto symbol českých Lidic). V Lídicích se nachází škola nazvaná Škola prezidenta Beneša, suitu městečka dokreslují díla českých výtvarníků a fotografů. Čeští turisté jsou zde údajně vřele vítáni. V roce 1996 Václav Havel osobně daroval zdejšímu kostelu sv. Antonína kopii Pražského Jezulátka, v Latinské Americe tak populárního. Zajímavost závěrem. Pokud by město Rio de Janeiro, které v minulosti opakovaně kandidovalo na pořadatele LOH, získalo čest pořádat svátek sportovců, konaly by se v Lídicích závody na divoké vodě, tedy v disciplíně, ve které čeští a slovenští reprezentanti patří k světové top špičce. |
